Minulý víkend jsme měli v Brně možná jednu z posledních šancí okusit atmosféru druholigového fotbalu. V kuloárech se totiž spekuluje, že současná špička této soutěže nebude mít na postup do Gambrinus ligy peníze, což Zbrojovce otevírá dvířka kontumace. Více
Tenhle podnik není nějaká obyčejná nalívárna s parketem, nýbrž akciovou společností nabízející možnost „oslavit výjimečnou událost svého soukromého nebo obchodního života.“ Prďácká atmosféra je natolik důkladná, že se tu sami cítíte být akcií ztracenou v kapse manšestrového saka. Více
Tohle je příběh člověka, kterej si to uměl zařídit. Z revizora kotlů adamovské strojírny a vzorného člena strany, jehož hlavní ideovou náplní byl ping pong a rekreace ROH, se po revoluci vyklubal recepční jednoho z místních hotelů.
Na rozdíl od svých vrstevníků, kteří přechod z pohody komunismu do šílenství kapitalismu nezvládli a skončili u matů a chlastu, našel Drahoš uplatnění. Pro něj a další tisíce rezidentů i zahraničních turistů se Adamov stal útočištěm před revolucemi dvacátého století.
Když se obrozenci snažili v devatenáctém století přijít na to, co vlastně znamená být Čech, co je tím českým živlem nezkaženým perverzní německou kulturou a nóbl způsoby, nezbylo jim než vyrazit na vesnici. Podobně dnes, chceme-li pochopit stav českého fotbalu, musíme sejít až k jeho kořenům. Více
Spousta lidí se na žánr „Stěžování u piva“ dívá skrz prsty. Zapomínají ale, že toto staré umění má nejen vnitřní poetiku, ale stojí za ním i kus tvrdé práce. Odolat nátlaku partnerek, rodičů, kariéristických kámošů či úředníků magistrátu nutících vás zvednout prdel od piva vyžaduje důkladnou síť výmluv. Musíte být vybavení stížnostmi na všechny aspekty vašeho života i světa jako takového. Chce to kreativitu a paradoxně i kus dřiny, avšak výsledky stojí za to. Více
Jedna z nejpalčivějších ekonomicko-kulturních otázek dneška byla vyřešena na Maliňáku: kdo vyjde ze souboje českých lahůdek a asijského bistra jako vítěz? Podle pravidla „když se dva perou, třetí se směje“ zvítězila nadnárodní korporace.
Po letech agónie vystřídalo tuzexovou exkluzivitu Delikates Tesco. Pět let vystavené zaprášené dárkové koše, nabídka gruzínských koňaků od sedmi set výše, chlebíčky, kvůli jejichž vyšroubovaným cenám neváhali někteří nazvat tuto prodejnu U zloděje, a prošlý kaviár představovaly stejně tak prošlé trendy. Více
Každému, kdo kritizuje muzikanty, filmaře a jiný umělce, čas od času někdo vpálí do ksichtu: „Tak si to zkus dělat sám.“ Je zajímavý, že v případě hospod tuhle větu nikdo věčným kafralům neřekne. Více
V tomto článku vás provedeme discosvětem jižní Moravy. Redakce Priglu sama na sobě poctivě vyzkoušela náročné přípravy i průběh typické páteční pařby pro široké masy. Někdo by mohl namítnout, proč jsme nešli rovnou do Two Faces, my říkáme, že je to jedno. Více
Tahle čtvrť je alkoholickou Mekkou Brna. Kdo nebyl v Černovicích na záchytce, těžko sám sebe může považovat za pivního Hádžího, dokonce by se dalo s úspěchem tvrdit, že znamená v pivní komunitě hovno. Náš fotograf z Adamova řekl, že na „lont nejezdí“, a proto jsou fotky pro tentokrát takový jaký jsou. Více
Pustit se do těchto vod nebylo lehký. Nové vybraně žeroucí Brno si na Veveří zřídilo baštu: Cattani, Franz a Kupé. Nemluvím o baště náhodou, tohle území je předmětem zájmu i žrádlologů z mutací celostátních periodik.
Podle nich jsou i dvě deci vína za 35 korun hodný pozornosti studentů fildy (přitom se dá na Konečňáku koupit celej litr ani ne za pade) a kombinace stromu, dítěte a domu viděná ze zahrádky hospody podle jednoho foodblogera motivuje filosofy k zamyšlení nad pořekadlem „zasaď strom, postav dům, zploď syna“. No tak dobře, vím, že nic nevím, ale nechlubím se tím.
Slovník, který se u foodkritik používá, je velmi důležitý. To, že se na profichálera obsluha křivě podívá, může být označeno například za „skandální.” Pro nás bývá problematický už samotný vstup do takového prostředí. Na zjevnou kocovinu a zápach totiž nemusí obsluha reagovat pozitivně. Úvodní věta našeho fotografa, rodilého Adamováka: „Už jsem dneska měl smažák“ solidní recenzi ještě více komplikuje.
Začínáme v Cattanim, je úplně prázdno. Kvůli našemu pivu tady musí narážet bečku, o půl sedmé! To je skandální!
Jídlo charakterizuje Mirek Brno jako „mastný a slaný“, navíc je problém při objednávání, protože nevim, jak se vyslovuje Gnocchi, „noči?“. Používám česky noky, ale přestože se dívám na Pelíšky každý Vánoce, nevím, jestli jde o to samý. Hospoda se postupně zaplňuje, krom cizinců mluví všichni hrozně potichu. „Máš mastnou hubu“ upozorňuje mě ještě fotograf Míra Brno.
Pak chcem jít do Emotion, ale usměvavý kolemjdoucí gay nás informuje, že to tam krachuje, tak nechceme ztrácet čas. V bistru Franz prý nosí jídla na studených talířích, takže máme strach si něco dávat. Podle foodblogera z celostátního média je tady obsluha roztomile amatérská. Bílá košile působí dost profesionálně a roztomilost u pingla? To je oříšek, který nerozlousknu. Píárista s prasečíma očkama si vedle nás dává nejdražší menu a jen se třepe. Pak jsou tady ještě milenci a ajťák.
Dál pokračujeme na závěrečnou do Kupé. Díky křeslům se cítím jak u dědy v obyváku. Jídlo, který mají ve východní Africe na naše za pět korun, tady mají za kilo. Ale prý chutná autenticky, aspoň podle názoru jednoho člena redakce, který díky této stravě přežil občanskou válku v jižním Sudánu. Po vzoru kolegů z Vagus.cz – a vzhledem k množství pozřenýho jídla – oceníme ještě záchody. Pak si jdem koupit čepovaný víno. Je to levnější a roztomile alkoholický.
Jak si můžete všimnout na úvodní fotce, Prigl.cz má nové patrony, kteří budou ochraňovat naši novou hospodu. Pusťte si video, zjistíte mimo jiné, že Křížová 20 se zanedlouho stane oázou pro tři svobodná povolání. Každému z nich je zasvěcen jeden z patronů.
Video je zároveň věnováním a nostalgickou vzpomínkou na všechny drobné i větší kriminálníky, kteří nám v bývalé non-stop herna baru Peklo dělali společnost, a s nimiž se pomalu loučíme. Omlouváme se jmenovitě panu Střevíci. Více
Můj kámoš z Milána si naplánoval výlet po východní Evropě. Holky, párty a před tím nějaká památka a dobrý jídlo. Tak jsem ho vzal do Občerstvení Havelková na Hlaváku. „Si tratta di Brno!“ zvolal už na nádraží a nepřestal to opakovat po celou dobu naší snídaně ve zmíněném bistru. Více
Ing. Honza jezdil několik let jako popelář pekelnou štaci v brněnským ghettu, uprostřed dopravní špičky, ve vedru i mrazu ohroženej potkaními útoky. Dneska už tady jen občas zaskakuje a jako hlavní náplň jezdí vybírat tříděný papírový odpad. Potkali jsme se v brzkých ranních hodinách na Bratislavské, objeli s ním trasu a domluvili se na pivo a na rozhovor. Je to příběh jednotlivce i všech mužů, jimž všechna děcka závidí povození na stupátkách popelářských aut a obdivně sledují grify na přibližování popelnic. Více
„VOJENOVÁ: Pokud nic, tak aspoň ten strom za oknem je jiný. Nepatří do jejich světa. Ten strom je zátiší z mého světa. Ač imobilní, přispěla jsem svou troškou k proměně tohoto světa. Přesně takový je, Beáto, můj myšlený svět. Pahýl za oknem, to je musí položit. Byla by z něj ideální šibenice. Jen k němu připevnit rameno s oprátkou. Kdepak s oprátkou, se šesti oprátkami. Tebe bych vzala na milost.“
(Pavel Trtílek: Poslední večeře)
Během rozhovoru s dramatikem a učitelem na JAMU Pavlem Trtílkem jsme úplně pominuli téma brněnskýho divadla. Úryvek ze hry, za kterou Pavel dostal cenu Alfréda Radoka, je pokusem zachránit edukativní úroveň článku.
Pavel Trtílek: Ještě to nezapínej, musím vypít víc chytré vody.
Prigl.cz: Chci tu historku.
Když jsem ještě dělal v Dessertu, tak tam jednou přišla banda asi dvanácti lidí, vypadali, že je jim kolem osmnácti, některým mohlo být i dvacet. Posadili se, ale mně se zrovna nechtělo obsluhovat, seděl jsem s kámošema u stolu a pil. Někdo z nich přišel k našemu stolu, jestli nevíme, kdo obsluhuje. Tak jsem dokouřil, vstal, šel za nima a řekl jim, že mladistvým nenalíváme, a šel jsem si sednout zpátky. Oni tam ještě asi hodinu seděli, než pochopili, že to myslím vážně, a odešli. A takhle já jsem tam obsluhoval, no.
To bys sám sebe jako obsluhu neměl rád.
Proto chodím vždycky tam, kde obsluhu dobře znám. Tam mám potom svý přechodný bydliště. Dřív to bylo v Podobrazech. Tam každej věděl, co já piju. Usedl jsem a už mi nesli pivo.
Vždycky jsi říkával: “Ve středu, to jsem v kavárně Podobrazy, jak známo.”.
No, jenže já jsem tam byl i jiný dny. Ale je pravda, že ty středy jsme tam tenkrát se Zdeňkem Šturmou měli pravidelně. Teďka jsou to čtvrtky v Podnebí. Ale od novýho školního roku to může být zase jinak – podle toho, jak máme rozvrh, Šturma na gymnáziu Křenová, já na Jamu. Vždycky se prostě jeden den v týdnu ví, kde jsme.
A co obsluha?
Je potřeba si tu obsluhu vždycky vyškolit. Hlavní je, aby pochopili, že když mám už jen tolik piva (ukazuje asi pět centimetrů ode dna), tak mají začít točit další. No, kdybych obsluhoval sám sebe, to bych se asi moc nenapil, té chytré vody. Samozřejmě se těším, až se zas otevře bar na Jamu. Jen už nemám moc času tam chodit. Tam jsi asi taky dlouho nebyl, co?
Pořád to má Dalibor?
Jo. Akorát zdražil a změnil značku piva. Teď čepuje Černou horu, za dvacet čtyři korun. Starobrno bylo lepší. Dřív to byla nejlevnější hospoda v okolí. Ale když má Dalibor dopitnou nebo narozeniny, tak má pivo za deset. Vlastně má ten den všechno za deset, takže se to zdražení pravidelným hostům vrátí. Jenže jak známo, lidi jsou vynalézaví, a tak když má tu dopitnou nebo narozeniny, chodí tam hlavně lidi, kteří se tam za celej rok neukázali, no od poslední dopitné…
Ve Formance za Moravským náměstím, jak je ten průchod, mají pořád desítku za sedmnáct korun.
Tak tam já jsem ještě nebyl, v té ulici za průchodem dřív bývala hospoda U Básníka, protože tam žil Skácel. Já jsem do některých hospod v těch místech jednu dobu chodil, když jsem přepisoval nějakej text, naposledy jsem tam byl v nějakým šíleným sport baru. Všichni se dívali na fotbal v televizi, řičeli u toho jak na jatkách, a já jsem tam mezi nima hleděl do papírů a přepisoval nějakej text a říkal jsem si: „kurva, měl bych jít někam, kde je větší klid“. Ale přitom zbožňuju hluk v hospodě, dobře se při tom koncentruju na psaní, ten řev opilců a vůně rozlitýho piva mě nabíjí, pivo je moje múza. Tak Formanka, říkáš. Je to tam, že kdybys potom zahnul doleva, tak přijdeš ke Skleněnce?
Jo.
Tak já se tam půjdu podívat, to zní dobře. V Tišnově jsem teď pil pivo za osmnáct, ani jsem tomu nechtěl věřit. Jeli jsme na houby do Doubravníka, no na houby – na pivo samozřejmě. A cestou jsme vystoupili v Tišnově, abysme zašli do hospody, ve které jsme popíjeli i loni. Taková dřevěná hospoda hned u nádraží, spíš stánek. A ten majitel se rozvedl s tou ženskou, se kterou to provozoval, a ta ženská z toho udělala Zeleninu a prodává tam zeleninu. My jsme se z toho skoro zhroutili, všichni tři, protože jsme nevěděli, kde máme pít chytrou vodu, když jsme kvůli tomu vystoupili. Ale za rohem jsme uviděli ještě horší hospodu, a to právě ten chlap, co se rozvedl s tou alkoholičkou, ten alkoholik si otevřel další šílenou hospodu, krásně se tam sedělo a hltalo pivo, jen varuju, že tam poněkud zapáchají hajzly, a když zavane vítr odjinud, tak tam zase čpí plast a linoleum z nějakýho skladu podlah, říkal ten majitel. A pak jsme jeli do toho Doubravníka, kde mají na náměstí U Sedláčků pivo za dvacet a je tam krásně, v té hospodě, jako v nebi.
Můžeš říct i něco o kultuře tady v Brně?
S Danem Krhutem, s brněnským spisovatelem jsme jeli na pohřeb Simony Monyové. Ale bylo to složitý, jeli jsme sice s předstihem, pro jistotu, protože Dan má vždycky problémy s policajtama, a když jsme přišli k autu, stáli u něj zrovna policajti, protože mu nevyšel trik s týden starým pomačkaným parkovacím lístkem na palubovce. Tak jsme předstírali, že to není jeho auto – i když oni podle toho hned pochopili, že to jeho auto je – a čekali jsme, jestli mu dají jen lístek za stěrač, nebo botičku. No, a když Dan viděl, že vytahujou botičku, šel k nim a začal vyjednávat, oslovovat toho příslušníka bratře a když si myslel, že ho neslyší, tak o něm mluvil jako o soudruhu bratrovi. Nakonec zaplatil jen dvě kila, jenže oni si na základě toho jeho oslovování začali ověřovat, jestli to auto není kradený a jestli Dan není hledanej. A tak vydělává jenom na pokuty. Ale tentokrát se prý krotil, abysme stihli ten pohřeb. Jenže když jsme přijeli ke krematoriu, už tam začínal další pohřeb, co byl po té Simoně.
Proč jsi tam vůbec jel?
Podle všeho se zdálo, že to bude největší kulturní událost v Brně, všude o tom psali. Když udělá Morávek na Provázku inscenaci, napíše se o tom někde na předposlední straně, pokud vůbec. A když umře autorka knižních telenovel, která chrlila dvě knihy ročně jako automat, protože psaní pro ni nemělo význam autentické výpovědi o světě, ani jí nešlo o určitou kritiku společnosti, ale především o výdělek, tak se o tom denně psalo ve všech těch příšerných českých denících na titulních stranách. To přece naprosto přesně vypovídá o naší společnosti. A tak mě trochu mrzí, že jsem tu brněnskou kulturní událost roku nestihl. A teď si představ, jaká to bude v Česku událost, no možná že i v Německu, až zemře Gott. To bude kulturní událost tisíciletí!
Kvůli tomu se musíme udržovat zdraví, abychom se toho vůbec dožili.
Tak on zas není žádnej mladík, to je jasný… Ale takovej Viewegh, ten tady může být spoustu let.
To se musíme fakt držet, on jí ty biokuřata…
…a píše biomanželku (pozn.: román Biomanželka). Ale na rozdíl od mnohých dalších pisálků aspoň umí pracovat s jazykem, i když ty jeho příběhy jsou samozřejmě bezduchý, přiblblý a pitomý, navíc v nich odhaluje svoje úděsný mindráky, aniž by si toho byl nejspíš vědom… Nezapomínej, že Gott tady žije snad už od šestnáctýho století. To je jak Lucie Bílá, Michal David, všechny ty normalizační kreatury, duševní kreatury, to jsou prostě novodobí vampíři, ve středověku by jim prorazili srdce kůlem. A ti mladí je poslouchají, chodí dokonce i na jejich koncerty, jak jsem s hrůzou zjistil. Když neonormalizace, tak se vším všudy. Ostatně Češi nikdy neměli vkus.
Když jsme tady v Brně, co si myslíš o ideji moravanství?
Nic hezkýho, když vidíš, kam celá ta idea národa vedla… Já jsem vždycky zděšenej, když vidím nějaký ty Moravisty, jak stojí na Zelňáku s transparentama a žádají samostatnou Moravu nebo co… jednou se mi stalo, to jsem úplně zuřil, četl jsem tady na Provázku na Měsíci autorskýho čtení, a když jsem dočetl, následovala krátká beseda. A na ní se mě jeden člověk ptal, jestli mám moravskou národnost. Já jsem to vůbec nevěděl, tak jsem se podíval do občanky, jenže tam nic takovýho není uvedený. Tak jsem mu řekl: „Já ani nevim, v občance to není, ale asi jo“. A on hned začal: „DĚKUJU VÁM, že jste se k tomu tak veřejně přihlásil, děkuju vám moc, to jste první, kdo se k tomu přiznal.“ To jsem vůbec nepochopil. Ale to je jedno.