Parta volů na deset: Barbershop

Člověk by si mohl myslet, že v hektickém centru velkoměsta se flákají jenom turisti a bezdomovci. Jenže vysoko nad nimi kraluje skupina ze všech nejzmršilejší. Osazenstvo barbershopů. Stará dobrá kadeřnictví se sluncem vyšusovanejma plakátama devadesátkovejch modelů mizí a místo nich rostou výkladní skříně ležérnosti, které buší kolemjdoucí přes nos kolínskou a přes uši Wiz Khalifou. Jejich čekárny a přilehlé chodníky plní zaměstnanci spřátelených barbershopů a všichni svým společným posedáváním a postáváním určují směr současné mužnosti. Čtěte dál

Praho, ty svině zasraná stověžatá

Nejvíc českejch vidláků žije v Praze. To není tragédie, ale statistika. Kilometrů čtverečních kancelářského prostoru je v hlavním městě dost pro všechny, kteří obhájili diplomovou práci, vybrousili v Anglii polštinu a jsou celí říční vrátit společnosti její investici. A taky od života něco chtěj. Čtěte dál

Koks a Emko: střední třída už zase cítí přátelství a lásku

“Mozku, ty nemáš rád mě a já nemám rád tebe!” Homer Simpson dobře věděl, který orgán lidského těla je ten úplně nejotravnější, protože je zodpovědný za nudu, úzkost a pocity prázdnoty. Mozek je soukromým archivem životních selhání i nositelem informace o výši mínusu na kontě. A na rozdíl od jater vám svou existenci připomíná prakticky pořád. Čtěte dál

Óda na buclatou životaschopnost

Plebs postávající s lahváčem před Albertem se mylně domnívá, že růžolící muž v nejlepších letech kráčející kolem s čokoládovým dortíkem na podtácku směrem ke svému solidnímu vozu “na skutečnou práci nešáhne”. Nic ale není vzdálenější pravdě. Opravdu spokojená buclatost je výsledkem soustředěné aktivity a nejvyšším projevem životaschopnosti. Čtěte dál

Normalizace korporátní cool debility

“Znáte nějakou šikovnou švadlenku? Potřebuju někoho na úpravu oblečení. Budu toho mít docela dost…” Po tomhle statusu je jasný, že váš známej pozici Content Scout pro korporát skutečně získal. Uchazeče o solidní zaměstnání už nemusí zdobit jen saka nevýbojných odstínů, ale dnes i láskyplně opečovaný vous, košile něco mezi prací a zábavou, berlínská ba skandinávská zkušenost a svědomitě dodržované pravidlo psát “alespoň jeden vtipný status každý den.” Čtěte dál

Jak se v Česku nemrdá

Než Vieweghovi bouchla hercna, chtěl nám toho sdělit co nejvíc o mrdání. Pročež o něm napsal asi 25 knížek a natočil pět filmů a jeden seroš. Řadu let se nám jeho dílo nedařilo plně docenit, dokud jsme na něj neaplikovali poučku analytické metafyziky: když chceš vědět o čem to je, zjisti, o čem to není. Pak se ukáže, že Viewegh je hluboká studnice moudrosti o tom, co všechno v prcání řadovýho Čecha a v rituálech okolo chybí. Čtěte dál

Zápisky sebevraha z černovické pakárny aneb Příměstský tábor bez her

“Tak co vás k nám přivádí?” usedá za počítač službu konající lékař, který loni vylezl ze školy. Navzdory pohodlným papučím a začínající pleši, která plíživě obkličuje jeho rockerský ohůnek, se ve svých 26 letech ještě nesmířil s tím, že tady na příjmu černovického blázince jeho kariéra končí. “Nikdo vás nemá rád, nemáte žádné kamarády?” pronáší se zpěvností zaměstnance callcentra a prsty má připravené na klávesnici. V hlase je cítít zjevné pohrdání a posměch. Drobný fyzik s odřeným ksichtem, který to chtěl dneska zalomit pod vlak, poté co matematicky dokázal, že podstatou Vesmíru je zlo, neví co by měl tomu mladýmu uchu vykládat a tak jenom mlčí. Ví, že ať už řekne, rozbije nebo pochčije cokoli, stejně ho čeká sprcha, prášky a Krok za krokem ve společenské místnosti. Čtěte dál

Onkostyl

Nehybně ležícího člověka, kterýmu čouhají z krku trubičky, dokáže potěšit i sýkorka na parapetu. Se stejným vděkem se vztahuje ke světu generace dnešních spokojenců, kterým už schválili hypotéku, nebo je aspoň už přijali na vysokou, nebo ani to ne. Každopádně už jim zbývá jen vychutnat to prchavé, co život nabízí. Čtěte dál

Další