Svoboďák je už přes metr obšancovanej dřevěnýma chatičkama, který celoročně frustrovaný populaci nabízej aspoň pár týdnů sladkýho utrácení s iluzí smysluplnosti. Brno to musí táhnout za všecky, Pražáci na trhy serou z vejšky. Jejich vykořeněný duše už nedokážou nasát z trdelníku to hřejivý sváteční pohlazení srdíčka, jako to umíme my na Moravě a hlavně v Brně. A taky mají Cajzli strach, že se s kalíškem hnusnýho svařáku zamotají mezi davy vidláků, kteří si v adventním čase přišli svátečně zautrácet do hlavního města a udělat selfie na odiv závistivých Facebook friends z Čebína a Tvarožné.

„Pražáci to tak nehrotěj, ale Brňáci na ty turbomošty vysloveně vyrážej,“ provádí svižnou analýzu svátečního trhovectví zkušenej třicátník protřelej oběma metropolema. „Oni maj totiž rádi to papkání a bumbání, rádi si daj dobře do žaludku, když už nic jinýho,“ komentuje fakt, že se tady opečená klobása z Lídla prodává nebožákům skoro za kilo. „Co to je za částku jednou do roka, žejo, stejně dneska za dárky utratím padesátkrát tolik.“

I když, nebo spíš právě proto, že v Brně je štěstí velmi velmi daleko, ženou se za ním páry, rodiny i samotáři naprosto nekompromisně. Jakmile se kdekoli v centru objeví plocha, která není pokrytá autama, zakempí na ní koncem listopadu alternativní hustleři s pašmínama, náramkama, klobásama, párečkama, svařáčkama, tureckýma medama, ale i s daleko radikálnějším stuff jako jsou langoše nebo superbarevný žužu, jejichž kombinace může střevům i celýmu člověku spolehlivě navodit tu pravou vánoční atmosféru.

Není píčovina jako píčovina

Svoboďák je mezi trapnejma trhama na Moraváku a na Zelňáku něco jako Hvězda smrti oproti těm dvěma křižníkům z Epizody 5. Na Zelňáku si člověk může v pokoutním šeru naprosto anonymně koupit jakoukoli cínovou píčovinu, která ho napadne, a nemusí se za svůj vkus stydět. Z malýho pódia mu k tomu holka, co před deseti lety vypadla z divadelního kola Superstar, zazpívá RnB verzi Slyšte, slyšte pastuškové.

Na Svoboďáku si přijdou na svý i stratégové-srdcaři, trhy tu maj spletitou hierarchii a vyžadujou jistou míru sebeorganizace. K dostání jsou dva typy turbomoštu. Umírněnej turbomošt s jabkovicí stojí pětačtyřicet, radikální varianta s tuzemákem pak jen čtyřicet.

Tuzemák versus kalvados

I když není o moc levnější, stoupají si do fronty na tuzemák existence, který jsou evidentně po všech stránkách v prdeli. Pokorně chápou svuj status a ochotně ho naplňujou.

Stejně poslušně se mladší, hezčí a bohatší lidi řadí do fronty na lepší turbomošt. Kvalitnější je tu i obsluha, od zubů po oblečení.

Sváteční sraní

Každopádně obě varianty člověka řádně proženou, nakonec i sraní má na Svoboďáku určitou hierarchii. Toitoiky jsou sice zadarmo, ale po pár tejdnech mošto-lihovýho tornáda už si lecčims prošly a tak sloužej hlavně lidem v nejakutnější nouzi, což je zpravidla rozjívenej týpek, kterej zrovna smolně spláchnul uzenej bok falešnym svařákem z Hradní svíce a pěti radikálníma turbomoštama.

Komu turbomošty zatím v břiše jenom vyzývavě pobublávaj a má tak víc času svým osudem špekulovat, ten se rád porozhlídne po alternativě, jíž je McDonalds na rohu. Někdy i třicetičlenná fronta přiopilejch měšťáků vypouští ve sterilním interiéru neomylně identifikovatelnej odér svařáku s klobásou a chystá se za drobnej manipulační poplatek odevzdat fastfoodovejm brigádníkům následky svý na trzích nabytý vánočnosti.

Na špici srací hierarche patří ti, kterým se zhmotnělou vánoční atmosféru podaří naládovat v blízký hospodě a tvářit se, že se přišli jenom ohřát.

Přituhuje

S blížící se desátou hodinou večerní už se na Svoboďáku radikalizuje všechno. Celá plocha náměstí je ulepená až na kolejích a staročeský postavičky v chatkách už se před dobrou hodinou přestaly svátečně usmívat, protože jsou zmrzlý až v kloubech a pod autenticky huňatej kožich se jim už nějakou tu chvíli dere epochální vánoční vlk až na záda.

Hloučky čím dál hlučnějších chlapáků v péřovkách, kteří na trhy dorazili po práci ještě s manželkama a začínali okolo půl šestý u malýho svařáčku s hláškou: „Nojo, ten zahřeje“, teď už přes hodinu hrajou opileckou přebíjenou v zoufalství: „Vánoce nejsou vo prachách, to je stejný jak láska, ale myslim, že kdybych jich měl víc, tak by mě nezdrhla.“

Ti, kterejm kromě deprese navodila salva grogů i trochu vlastenecký kurážnosti, začínaj s příjezdem cigánský úklidový čety nenápadně hajlovat. Vánoce a Nový rok v Brně má atmosféru jako nikde v Česku.