Už dlouho to tu nikdo neřekl: Brno smrdí. Tohle večně druhý město nemá kvůli své zakomplexovanosti ani dost humoru, aby si bylo schopný dělat prdel samo ze sebe… Občas ale nějaký pokusy vytanou – třeba divadelní představení Teatrum Stadec dorostu Brno Bezhlavě.

Celý se to odehrává někde na psychině, kde se mají lidi srovnat se všema brněnskýma obskurnostma pomocí krátkých dramatických scének. Celou „terapii“ vede borec, od kterýho bych se ráda dozvěděla, co pije na hlasivky. Scénky jsou vybraný pro potěchu všech brněnských sebemrskačů, hned první je „Žlutý autobus Student Agency“ a následují další jako „Demonstrace na náměstí“.

Pacienti dostávají role klasický, ale i totálně absurdní, když musí hrát holuby na ulici nebo žárovky na Maliňáku. Kolorit Brna tak v představení tvoří směs divných pomníků, somráků, studentů spěchajících na vernisáže, zástupců nesmyslných neziskovek, tupých politiků a ještě tupějších zástupců kultury. A občas se mihne i cajzl. Klasickej brňák si pak postojí kdekoliv, jenom aby dostal párek.

„Simulace brněnského života vede k bezproblémovému užití v praxi!“

Jednotlivý scénky spojuje hlava Barona Trencka, která se zjevila v zavazadlovým prostoru žlutýho autobusu mezi rozbitýma marmeládama. Rozbitý marmelády jako součást výbavy od maminek mně vůbec přišly jako dobrej vtípek, v hledišti však přijatý totálně chladně. Zjevně je to pro diváky samozřejmost, kterou nedokážou reflektovat.

Zastřešující příběh je nejslabší částí představení. Baronova hlava se hodlá za každou cenu dostat zpátky k tělu, nelogicky se objevuje a zase schovává, vystupuje z role v roli a nakonec ani nikam nedoputuje. Nebo jo? Člověk se v tom ztrácí úplně stejně jako absolvent humanitního oboru na trhu práce. Zmatenost v ději nenahradí ani parádní herecký výkony nebo naoko nahodilý scénický pohyb profíka Jakuba Círa.

To ale není velkej kaz na kráse – hra by byla dobrá i bez celýho příběhu. Má totiž jasný sdělení. Pro všechny slabší povahy, co nejsou schopný sebeironie, poslouží jako dobrý vodítko. Na množství situačních vtipů, který by souboru mohli závidět i profesionálové z show Na stojáka, byl poznat pečlivý sběr materiálu nad nejedním starobahnem.

„Jiří Birk tlačí kolo se smajlíkem až je sražen rozjezdem.“

Tahle hra je na tom stejně jako celá kultura v Brně: má potenciál, ale občas je zmatená jak ztracený děcko na Zelňáku. Možná se o ní bude ještě ňákou dobu mluvit, řezala totiž pravdou tak, že hlediště řvalo hořkým smíchem.