Osmdesátý léta v Brně měly klubovou scénu, o které se může dnešním kulturním šéfům leda zdát. Ve městě se hrálo každej den naživo ve čtyřiceti podnicích a k tomu ještě sekundovalo patnáct diskoték. O provoz tohoto hudebního monstra se starala agentura, která pod svýma křídlama schovávala padesát muzikantských formací. Hrálo se sice dokola pořád to stejný, ale zato se po vinárnách, hotelích a barech pohybovala pestrá směs lidí od odpoledních záletníků a hledačů lásky, Arabů studujících v Brně na důstojníky spřátelenejch diktatur, vietnamských dělníků a šlapek až po hybatele hospodářství – veksláky.

Ve své době reprezentovaly kapely hrající barovou, zábavní muziku vývozní artikl a brněnští muzikanti jezdili hrát do zápaďáckých hotelů, barů a vináren všeho druhu. Zapomenutou slávu pozdní normalizace, díky který vznikla vrstva profesionálních barových hráčů na klávesy a zpěváků, připomíná Prigl rozhovorem s představitelem této padlé kulturní elity Jirkou Ryšánkem.

 

 

PRIGL: Jak jsi tenkrát začínal?

Jirka Ryšánek: Jako amatér jsem ještě na gymplu hrával s kapelou v hotelu Záložna na tanečních zábavách. Tam se hrála Abba, Beatlesáci a takový ty taneční věci

Pro koho jste hráli? Pro cizince?

Co by v Boskovicích dělali cizinci? Normálně pro místní lidi, třikrát týdně byla taneční zábava. Z gymplu mě pak vyhodili a od osumdesátýho šestýho jsem profík.

V čem spočíval rozdíl mezi amatérem a profíkem?

Jako amatér sis domlouval kšefty sám, kde a za kolik. Jako profík si byl pod agenturou a hrál si minimálně pětkrát do týdne.

A kde jsi jako profík začínal?

Ve Voroněži tam byla nádherná vinárna. Chodili tam hlavně ti zahraniční hosti, to byli arabáši. Za komunistů jich tady bylo desetkrát víc. Ti ovládali tady ty luxusní šantány, arabáši, veksláci, takový ti bohatí. Ti chodili do těch luxusních podniků jako bylo Baroko, Roxy, Evropa. Čím pozděj ten podnik začínal, tím víc arabášů tam bylo. Nenazývej to Arabášama, toto nikam nepiš.

My asi necháme arabáše.

Napiš zahraniční studenti, zahraniční studenti převážně z arabských zemí. Spousta z nich se tady usadila nastálo. Oni sou občas divocí, třeba Syřani se na zábavách normálně pobodali. A v Brodě tam byli vietnamci pro změnu, a v hotelu Javoří se tam mlátili normálně popelníkama po hlavách, těma velkejma. Rozstříkaná krev po zdech. Jeden druhýmu tam přerazil nohu popelníkem. Arabi aspoň šli ven z hospody, ti byli kultivovaní, nebo šli na hajzlíky, kde to lidi neviděli.

A veksláci?

To byla taková squadra azzura v úvozkách. Ti nedělali problémy.

A dávali třeba prachy bokem?

Vedlovka se tomu řikalo za nás, vedlovka jako vedlejší peníze třeba ´dneska máme tři kila vedlovku´.  Záleželo na podniku. Ale vedlovky byly nejlepší třeba v Boleru, v Intru v nočních podnicích. Přišel vekslák dal ti pětikilo a řekl ´tohle mi zahrej´.

A co si třeba vekslák objednal za vál?

Spíš to moderní, v podstatě normální disko. Většinou se chtěl předvádět před babou, já ti nechám zahrát, jakou chceš.

A jinde to bylo jak?

Tak třeba Alfa to byl dobrej podnik, tam se hrálo od čtyř hodin odpoledne do osmi do večera. To byla taková seznamovací kavárna. Lidi šli z práce, šli si zatancovat. Svobodní ale i ženáči tam chodili na lov. Takový loviště osamělých srdcí nebo třeba i na jednu noc.

A vedlovky?

To tam nebylo. Do alfy arabáš ani vekslák nešel. Tam byli takoví ti starší češi, střední česká vrstva. Ale zas tady ti lidi by v životě nešly do Bolera, do Evropy nebo do Roxy. Tam chodili za vekslákama šlapky, nebo taky valutové pracovnice, jak se jim říkalo. Každej chodil ke svým. Ty šlapky věděly, že veksláci mají peníze tak šly za ním. Každej měl svoje, že jo. Proč by šel šachista někam, kde se hraje kulečník.

Jak se ti podařilo hrát během pár let v tolika podnicích?

Agentura sháněla práci a po třech měsících sem to točil, tři měsíce v Avionu, potom nějaký výjezdy do zahraničí v Norsku sem byl, v Rakousku. V podstatě před revolucí to bylo, pak už se to změnilo. Pak už ty hospody začaly být komerční a tady ten druh muziky upadal. Jim se pak nechtělo už platit, když můžou pustit cédo.