PODPORUJEM TOHLE VIDEO: ŤAŽKÝ ÚDĚL ŠTUDENTA

Student je hladový, potřebuje oblečení, aby se odlišil od jiných studentů, kteří se naopak potřebují odlišit od něj. To je jedna z mnoha hlubokých pravd Ťažkého údělu študenta. Brněnská skupina Epicture natočila mikrometrážní dokument o lopotným životě studentů v Brně. Dostali se s ním do finále FCB Film Fest. Pokud se jim podaří vyhrát, něco získaj. Což by bylo dobře, protože jsme se u tohohle snímku vydatně zasmáli. Podpořit je lajkem můžete tady. Na video se hnedka koukněte:

Nedělní deprese začíná už v pondělí

Někdo má to štěstí a má práci. Rodiče ho poklepávaj po zádech, holka mluví o svatbě, všechno je dobrý. Nakonec ty komunikační kurzy „Tvař se jako střední třída” k něčemu přece jenom byly. Do střední třídy se už počítaj i skladníci s aspoň jedním certifikátem na vozík nebo skillem balit krabice do igelitu za pomocí poloautomatu. Třicetiletá etapa pravidelného čekání na pátek.

A pátky jsou velký. V každé kuřárně v Brně-Šlapanicích mladý dělnice plánujou, do čeho se večer voháknou a na koho tím zapůsobí. I nezadaní CNC obráběči kovů v pátečním opojení vidí svá šance na diskotéce o mnoho výš než odpovídá realitě.

Volno pohlcuje fantazie každýho bouchače, prodavačky i ajťáka. „To zas bude víkend,“ říká si svorně helfr na stavbě i projektová manažerka. Čím je práce těžší, tím jsou naděje upínající se k posledním dvěma dnům týdne větší.

Bůh stvořil Zemi za šest dní a sedmý den odpočíval. Lidé stvoření k jeho obrazu odpočívají taky. Ale zatímco Bůh se po skončení své týdenní prácičky odebral zpět na nebesa, lidem po každé neděli všechno začíná nanovo. „Pět dní práce a dva dny nudy” komentoval plány lidstva v začátcích industrializace Schopehauer.

Průser většinou začíná už v pátek. Ještě ve čtyři odpoledne jančí nezadaný úřeník v tričku KVĚTY u kopírky s nadějí, že si večer konečně vrzne. Přehnaná radost způsobená euforií z končícího týdne mu zatemňuje mozek natolik, že po krátké facebookové konverzaci s neznámou holkou jede „na rande“ do cizího města. Tam pak celý večer trpí v neznámým prostředí s partou dvanácti týpků, kteří obletují jeho vysněnou holku. Následuje provinilá kocovina, po níž zbývá z víkendu jediný den naděje.

Radost z konce týdne a pivo vlejou lidem do žil optimismus a přemrštěný očekávání. Dokud přibývá alkohol do krve je všechno dobrý, ve chvíli nasycení je ale potřeba nějak plnit plány na štěstí. Spokojení zůstávají nakonec jenom nespokojenci, kteří celý večer nadávají, jak je všechno na piču, ve světě piva se obvykle dobře orientujou a nemívají moc velký očekávání.

Kdo jede hodinu do práce, v ní stráví devět hodin a hodinu jede zase zátky, zjistil, že pro pracovní smluvu toho jde úspěšně obětovat fakt hodně. Když půjde všechno dobře a nevyrazí ho, tak bude takhle jezdit až do důchodu.

Protože vychcaní byli lidi už ve středověku, říkají křesťani neděli cynicky sváteční den. Ovšem páteční siréna celotýdenní marnost neutne, jen ji otočí z břicha na záda. Průvodci na této cestě jsou moderátoři rádií. Největší brusiči FM vln nastupujou do studia už v pět ráno a až do devíti musí být dost nadšení na to, aby rozesmáli řidiče při rozvážení rohlíků. Od devíti nastupuje za mikrofon příjemně nekonfliktní blbost slibující pizzu do kanceláře, aniž by mátla posluchače písničkami, které by důvěrně neznal.

Moderátoři doprovází pracanty i v autě po cestě domů, kde je nahrazují kolegové z televize. Ti nešťastníka nakonec uloží ke spánku. Rádia respektují rytmus pracovního týdne nade vše: „Je deset dopoledne a venku právě vykouklo sluníčko, ale jste v práci, tak to musíte vydržet. Svátek má dneska Adolf. Zavolejte nám,“ a o víkendu to samý. „Je deset dopoledne, nejspíš děláte hovno, a proto nás posloucháte, hlavně buďte rádi, že nemusíte do práce a pokud musíte, tak buďte rádi, že vám nikdo neumřel.”

Snový kontemplování o volnu během nesmyslné práce má svou obdobu v rozteklé nudě během víkendovýho sledování televize a stahovaní seriálů. Zoufalý pohledy na hodinky ve středu hodinu před koncem směny a v neděli po obědě jsou dvěma módy zbytečnosti.

Třídní boj zuří i mezi bedňáky

„Žil jsem tři roky v Amstrdamu, mezinárodní město je to,“ vypráví pětadvacetiletej gelař s frajersky uvázaným páskem na vercajk, ve kterým má akorát mobil. Skupina brigádníků, kterým tuhle historku povídá, ho z nudy začne zkoušet z jazyků. Ačkoli se během chvilky provalí, že neumí ani základy angličtiny, setrvává v klidné převaze nad bedňáckýma bažantama.

Největší kreténi z neznámých důvodů nejsou mezi právníky se specializací na duševní vlastnictví ani mezi redaktorkami ženských magazínů, nýbrž mezi bedňáky na pološéfovských postech. Tyto nešťastné duše bloudí mezi nebem stálých zaměstnanců a peklem bědných brigádníků.

Lidi tohohle typu vidí frajeřinu v tom, že ví, v kolik přijedou světla a v kolik zvuk. Jejich pravomoce jsou prakticky nulový a o to víc si užívají tu jedinou z nich: mít partu na starost, než přijde skutečnej šéf.

V takových chvílích se v pološéfech probouzí skutečné manažerské instinkty. „To je skladník! To je skladník!“ huláká geláč na kluka, kterej zvládl vytočit paleťák. Naopak tam, kde nepomůže motivace, musí zavládnout pevnější ruka: „To děláš s mladou stejně jako s tím prakťákem?“

Polobosové si často vyhlídnou nejrachitičtější kusy, aby je mohli stresovat: „Jestli ten stroboskop za půl mega ťuknete borci, tak děláte dneska zadara.“ Fakt, že o tom vůbec nerozhoduje, a že má na hodinu jenom o deset korun víc než jeho oběť, ho ještě víc hecuje.

Po šesti až osmi hodinách se provalí, že víc než co jiného, touží pološéf po přátelství, postupně měkne a stává se otravným. „Já mám rád kundičky, víš ale fakt pěkný, opálený hubený holky s kozama dvojkama, víš tak akorát do ruky,“ vypráví o svých fiktivních zálibách studentům, kteří skládají pětikila halogeny do beden.

První mezi brigádníky by měl být i největší kanec, honí se pološéfovi bedňáckou hlavou, když se teatrálně otáčí po procházející holce, zrakem jí laská pozadí a s gustem znalce pokýve hlavou. Řeči o svých sexuálních zážitcích na festivalech, kde stavěl a kde „kouřil špeka s kytaristou z Kryštofa a normálně v pohodě borec,“ jsou nejčastějšími tématy hovoru na hranici denního snění pološéfů.

Bezpečný svět polobose se zboří ve chvíli, kdy musí předat své království prakťáků, lajerů a kejsin Zdeňku Izerovi. Polobos najednou neví, co s rukama, když v nich nemá paleťák, a okolo stojících hostesek se zjevně bojí. Než by riskoval setkání s reálnýma holkama, raději jde dozadu „přepočítat kejsiny.“

Medik versus filosof – souboj na život a na zmrd

Když mi bylo dvacet, nemohl jsem se rozhodnout, jestli chci stříhat plech v dílně na Veslařské nebo se vydat na dráhu pomocnýho dělníka v zahradnický firmě v Bohunicích. Abych získal trochu času před tímto skokem do dospělosti, přihlásil jsem se ke studiu filosofie a religionistiky.

Nosil jsem montérky na přednášky a na ně občas sako. Nihilismus se stoicismem u mě dostoupil takového vrcholu, že jsem zažádal o pryčnu na koleji mediků. A dostalo se mi jí. Jeden říjnovej podvečer přicházím s krosnou do novýho bydlení. Na dveřích je nalepenej lísteček: „Ahoj, jsem tvůj spolubydlící, na nic prosím nesahej, dokud nepřijdu “

Průser, ještě než sáhnu na kliku, to jsem nečekal. Místo vyřazenýho vojenskýho nábytku přemalovanýho namodro, se na mě usmívá komplexní bytové řešení z Ikey. Svítící glóbus a plakát s Ferrari. „Maminka říkala, že potřebuju studijní prostředí,“ vysvětlí mi později spolubydla.

Jediný knihy jsou encyklopedie a učebnice mladýho medika. „Chtěl jsem jít studovat práva, ale maminka říkala, že dneska je víc peněz ve stomatologii.“ Na poličce stojí nenačatá jablečná vodka. „Maminka říkala, že i ona bývala mladá.“

Vrtá mi hlavou, jestli ty roláčky mu chodí každej víkend rovnat do vzornýho komínku maminka nebo to dělá sám. Pak uvidím fotku nějakýho mladýho buzíka, kterej si tiskne na tvářičku srnčího pinče. Asi si ty roláčky rovná sám. Proč si ale na vrchol komínku staví vlastní zarámovanou fotku?

Ještě před medikovým návratem jsem se dohodl s třicetiletým panicem odnaproti, kterej taky studoval filosofii, že mi dá vědět, až jeho spolubydlu vyhodí ze školy. Trvalo to asi tři týdny. Za tu dobu jsem se ale dozvěděl o studentskejch kastách hodně.

Volný čas

Když zrovna nehrál můj medik tenis nebo nebyl na tréninku sportovního rock-n-rollu, bavil se střílením dokonale přesnou airsoftovou kopií M-16ky do dveří od půdy.

Já zase, po dlouhé procházce kolem řeky soustředěn na efemérní myšlenkové pochody, které jsem byl každým momentem připraven verbalizovat a spřádat jejich vztahy v krátkých esejích, cele oddán myšlence, že jednou z nich vyvstane komplexní metafyzický model, jsem vždy zakončil svou pouť rohlíkem z Žabky.

Škola

Nikdy si nepamatuji, že bych viděl mého nechtěného spolubydlícího vstávat. I v těch nejponuřejších zimních měsících jsem se budil, když bylo slunce vysoko na obloze a poté si další dvě hodiny užíval hektolitrů vřelé erární vody ve sprše. Někdy můj osamocený požitek z vodního živlu narušovali medici vracející se z odpoledních tréninků.

Na oltář tohoto životního stylu jsem samozřejmě musel obětovat některé dopolední přednášky. Ty jsem však dokázal plnohodnotně nahradit vlastními úvahami. A tak zatímco medikovi se na stole kupily sešity podtrhané osmi barvami veselých zvýrazňovačů, já se v jediném notesu prodíral směsí všech přednášek, vlastních zápisků a geometrizací univerza.

Přivýdělek

Stříhání plechu, bourání zděných přepážek, natahování kabelů. To vše jsou práce vhodné pro člověka bez orientace na zákazníka. Nejblíže jsem přičichl ke sféře služeb, když Ikea měnila výtah a já několik dní nosil maminkám kočárky do schodů. Práce se mi velmi líbila, jakož i celá podniková kultura. Od plešatého, tlustého sekuriťáka chatrného zdraví, avšak neustále v dobré náladě, jsem se dozvěděl všechno o chovu ovcí, chemickém složení českých mincí a způsobu sestavení všech typů Ikea nábytku. Právě díky němu jsem si uvědomil, že orientace na zákazníka, pečlivost a loyalita k podniku není zárukou životního štěstí, pročež moje kariéra v obchodním řetězci nepokračovala.

Zato mému medikovi se vedlo nadmíru úspěšně. Ačkoli by mu studium celé zalepila maminka, neváhal si vybojovat ostruhy a samostatnost na promo akcích telefonních operátorů a na prknech, která znamenají Datart, kde se díky svým prodejním dovednostem rychle vypracoval na tým lídra.

Vztahy

„S Haničkou jsme se načas rozešli, rozumíš. Lidi si od sebe potřebují občas odpočinout,” vysvětloval mi bez požádání zapeklitosti svého milostného života medik. Hanička byla rozhodně moc hodná a uhlazená holčička, o které by se dalo soudit, že medika příliš často nepodvádí.

Můj nejintenzivnější vztah té doby jsem navázal s třicetiletým panicem odnaproti. Hodiny a hodiny jsme trávili vášnivými debatami o tom, zda je Bůh nad logikou nebo pod logikou, a nepřestávali jsme ani během vaření bezvaječných těstovin ve společné kuchyňce. Když k nám jednou zavítal i medik s Haničkou, velmi decentně se optal: „A vy spolu… taky vaříte?”

Kariéra

„Víš, čeho se v životě děsím nejvíc?” zní medikův hlas ve tmě před usnutím. „Že bude na světě vždycky něco, co si nebudu moct koupit. Proto studuju stomatologii, abych mohl mít Ferrari.” „Hm,” ocenil jsem jeho tah na branku. „A proč ty studuješ filosofii?” projevuje se nakonec medik jako velmi pozorný spolubydla. Chudák nemohl tušit, že položil tu nejtěžší otázku na světě.

Poměrně dlouho jsem cizeloval formulaci, s níž bych byl alespoň trochu spokojen. „Vždy jsem toužil dosáhnout metaroviny každé úvahy a uvažování jako takového,” vyslovuji se nakonec, abych zjistil, že medik už dávno spokojeně oddychuje. Jestli už má splacenou hypotéku a lízing na Ferrari nevím, já občas přispěju na Prigl.

Krpolský experiment se snaží vrátit intelektuály do společnosti

Na Instagramu se zvolna začínají objevovat první vlaštovky tvrdé reality postudijního života – momentky z pracáku. Stát bohužel stále nechápe hluboký smysl celoživotního flinku a tak mají obce a městský části možnost vyplácet lidi v rámci veřejně prospěšných prací.

Koncept veřejně prospěšných prací předpokládá, že se dá jednoduše sockám lopata nebo smeták a úředníci je pošlou někam něco uklízet nebo kopat nějakou jámu. O tom, že s nejmladší generací nezaměstnaných to není tak jednoduchý, by mohl vyprávět starosta brněnské čtvrti Královo Pole, která se pustila do pozvolného zapojování mladých intelektuálů a intelektuálek do světa manuální práce.

„Nezaměstnanost roste zejména mezi těma mladýma, žejo, ale i voni musí získat aspoň nějaký ty pracovní návyky,” vysvětluje urostlý starosta svoji motivaci otevřít veřejně prospěšné práce i pro absolventy vysokých škol.

S lopatou se mládež příliš nevyznamenala. Kluka (scénografie – JAMU) a holku (teorie interaktivních médií – FF MU), kteří byli ráno vysláni zrenovovat přechod pro chodce před základní školou, našel starosta malovat na silnici – za jásotu dětí – skupinově kopulující jednorožce.

Radnice se rozhodla alespoň využít dovednosti práce neschopných intošů pro zlepšení „soft skills“ zaměstnanců. Na školení dvou expertů (mediální studia a žurnalistika – FSS MU a rozhlasová a televizní scenáristika a dramaturgie – JAMU) s lákavým podtitulem „zlepšování osobního PR jako předpoklad profesního růstu“ dorazila jen parta popelářů, navíc po šichtě už dost ožralých. Těm se sociální sítě zalíbily natolik, že pak po starostovi požadovali iPady připevněný u stupínku odpaďáckýho auta, aby si během přejíždění mezi barakáma na vajglu mohli házet facebookový statusy o potkaních útocích a tweetovat o radioaktivním záření z plínek u domova důchodců.

Mladí se neosvědčili ani jako módní poradci a psychoterapeuti zaměstnanců radnice. Dvě hipsterky (tělový design – FaVU VUT a psychologie – FF MU) nová práce sice naplňovala, ale úředníkům s přistřiženými patkami nacpaným v třešňově červených skinny jeans manželky doma odmítaly ohřívat večeře.

Paní za přepážkami, které absolvovaly psychologické kurzy, si zase stále častěji vybíraly volno s odůvodněním, že si při razítkování žádosti o vyjmutí z povinnosti platit za svoz odpadu připadaly jako „Geislerka na poště ve Čtyřech sluncích.“ Nešťastní byli nakonec i klienti úřadu, na které nová zpruzelá image úřednic ve stylu kavárenských intelektuálek nepůsobila dobře. „Chtěl jsem jenom razítko. Ne přednášku o tom, jak si kvůli nočnímu poslechu nějakýho krausroku málem hodila provaz,“ stojí v jednom z dopisů starostovi od soukromého autodopravce.

Nově angažovaní píáristi a imagemakeři tvrdě narazili i s přejmenováním lokálního Železářství na „I ♥ Hardware“ a Domácích potřeb na „Mode aus der Kuche“ což sice na fb lajknul novopečený Brňák Jaroslav Rudiš, ale místní mámy nevěděly, kam si zajít pro paličku na maso. Po příchodu veřejně prospěšných humanitních vzdělanců zažila horké chvíle i kantýna. Vždy spokojení strávníci najednou dopoledne, místo pravidelné cesty na „Maso s něčim“, pobíhají mezi kanclíkama a dávají si vzájemně přičichnout k Domácímu kvásku.

Po bolestivém hledání nakonec radnice s novodobými nezaměstnanými našla společnou řeč. Absolventka hudební vědy spolu se sociologem budou vytvářet tématické playlisty ambientní hudby pro krpolskou poštu a Úřad práce a pokud se osvědčí, tak i pro Vánoční trhy. Radniční Facebook a Twitter bude plnit dílna progresivních žurnalistů a politologů a nevyžádané informace o historických stavbách v Králově Poli se náhodní návštěvníci dozví od absolventů kunsthistorie.

A jak hodnotí zkušenosti s novopečenými absolventy zastupitel a poslední poctivý člen ODS Jirka Modřivka? „Raděj bych ty prachy vylil do kanálu, než je dával na humanitní vzdělání.“

Moje psychologie: jak dostat ženský do deprese

Udržovaná dáma v růžovým saku ukončuje nervydrásající hovor a usedá do kavárny. Rozrušeně si zapálí slimku, objedná kafe a otevře časopis. Po půlhodině četby se rozpláče. „A jak teda, doprdele?“ procedí mezi zuby při odchodu a nechá na stole ležet časopis. Tak jsem se dostal k poslednímu číslu Mojí psychologie. Tématem bylo stárnutí.

Dostat někoho do deprese ovládá časopis Moje psychologie mnohem líp než Prigl. Smeknout před rafinovaným stresováním čtenářek musíte už na první stránce. Časopis pro zajištěný ženský ve věku třicet a víc si nejdřív povzdechne nad neúctou, která se stárnoucím dámám údajně dostává, aby je pak uklidnil tím, že jejich manželé stejně plešatěj, takže jim velký zadky a urážky nemusí vadit.

Ženským bylo v ženských médiích vždycky potřeba nějak decentně vysvětlit, že když jim začnou padat kozy, měly by se střelit do hlavy. Poselstvím starý dobrý Vlasty čupr mamkám bylo: „Vař a nenadávej chlapovi, že smrdí, když přijde z hospody!“ Cosmopolitan pak zvednul sebehodnocení ve velkoměstě odrostlých holek poselstvím: „Nakupuj a šukej s chlapama co voní!“

Moje psychologie si k tomu, aby ukázala, jak jsou ženský marný a ubohý, bere na pomoc vědu. Proces ponížení se tak opírá o nečekaný důkazy a studie. „Po padesátce se Vám smrskne mozek, říkají studie“. V jiným článku se zase dozvíme, že „až 90% žen po padesátce má chorobný strach ze svého odrazu v zrcadle.“ Věčnou radu, že je potřeba být hlavně v pohodě a na každýho se usmívat ihned střídá upozornění, že stařecký vrásky dokáží zkazit i ten nejhezčí úsměv.

Metoda stíhovat v článcích, který mají zklidnit, je na stránkách Mojí Psychologie propracovaná k dokonalosti. Po fotosérii Pretty ladies uvedené: „Jsou krásné, i když už jim není dvacet. Na rozdíl od těch dvacetiletých, ale mají nadhled a životní zkušenosti,“ a jsou v ní výhradně bohatý bývalý modelky, následuje článek pro plebsem přece jen smrdící čtenářky: „Když už Vám není dvacet“. V něm se nedočkavá paní, která by si mohla snad myslet, že stárnutí není jenom stres, dozví, že „navzdory obecným tvrzením na přibývajících letech není povzbuzující ani slibovaný nadhled.“ Zas hovno.

Autorky škodolibě vyvolávají moment naděje, který vzápětí tvrdě utnou. Ženský sebevědomí zvyšujou vždy jen do té míry, aby ho mohly kdykoli zase srazit na dno. Tvrdý pokyny ohledně cvičení jsou nakonec uzavřený sladkou tečkou – receptama na nejlepší cukrovinky. Nažrat se je asi taky jedinej požitek, kterej stárnoucím ženám zbývá.

Nejlíp metodu pravidelnýho stresování předvádí článek „Jak být happy single“ s roztomilým dodatkem „a jen to nepředstírat“. První rada zní: „Nepanikařte“ – potenciálně šťastným singlům tak rovnou říká, že být single je důvod k panice. Výhodou singlování pak má být především požírání zmrzliny před televizí a drbání s kamarádkama přes smsky a taky to, že happy single může prachy ušetřený za plínky utratit za humra a jet dom taxikem.

Nevim, jestli si po důkladným prodeptání ženy víc nakupují drahý parfémy a meditace ve Vietnamu, který časák nabízí, nebo ho autorky píšou jenom pro zábavu. Celý to připomíná článek o malých chlapech, který sem kdysi četl v Katce. Malí chlapi jsou dobrý v tom, že nejsou velký, takže po nich nekoukaj jiný ženský. Malí chlapi jsou taky dobrý v tom, že nebudou hledět na nějaký to kilečko navíc, protože si sami nemůžou moc vyskakovat.

Češi nikdy neměli šanci – v kariéře ani v subkulturách

„Vás hipstrů je v Praze hrozně málo, pár opravdovejch je možná jen tady v Krymský,“ vysvětluje Duc Viet Duong, když se ho organizátor vernisáže dvou mladých Vietnamek Honza Látal ptá, proč mají Vietnamci v krámech jenom taveňáky a balenej salám.

Dělat si srandu z hipstrů je až moc snadný. Proto jsme toho před časem nechali. Dnes, když byl vyhlášen hipsterům konec, je načase si přiznat, že Češi vlastně ani neměli šanci nebýt trapní.

Postavme se tomu čelem: hipsterská móda je předurčená jihovýchodním Asiatům. Můžete nosit tlustý obroučky, patky, sebenesmyslnější hadry a stejně to v Česku dotáhnete maximálně na Blbýho Pražáka.

Bílí Češi to mají holt těžký. Od raných devadesátek zkoušeli rapovat, ale i ten nejtvrdší českej raper vypadá ve srovnání s libovolným černochem z kanclu jako uhrovitej básničkář, co se nemůže najít ve světě dospělých.

Ti, kterým bylo někdy v letech 2006-2007 osmnáct, zkusili být hip, ale opět narazili na genetické a kulturní limity svého češství.

Duc Viet je hlavní postavou části dokumentu, kterej Látal natočil o Vietnamcích v Česku. „Naši rodiče chcou, abychom vychodili gymnázium a pak ekonomku,“ líčí okolo stojícím Čechům – studentům teorie umění a milovníkům multikulti. Taky vysvětlil recept na úspěch, kterej dnešním mladým většinou nedochází: „Když někdo prodá hodně toaleťáků, tak má pak hodně velkou vilu.“

Lokaj versus majordomus ve 21. století

Žijeme obklopení službama. Už jsme zapomněli, že služba pochází od slova sloužit. Vzhledem k tomu, že nikdo nechce nasrat třičtvrtě národa, říká se dnes „pracovníci ve službách“ místo „služebníci.“

V minulosti fungovalo otrokářství jen díky drábům – vrstvě otroků, kteří dokázali udělat kariéru i na bavlníkový plantáži. Těmhle snaživcům vždy leželo na srdci, aby ostatní otroci nelelkovali, neflákali se a nedělali si legraci z pána a jeho systému.

Žabožroutskej happening z roku 1789 přinesl jakýsi práva a z otroků se stávají lokajové a z drábů majordomové. To je ale maximum, kam se v mezilidských vztazích naše civilizace může posunout. Ani Facebook s tím nic neudělal.

Majordomus 21. století vždy ví, co je pro panstvo nejlepší. Office manažer nedopustí, aby podřízení překročili deadline, vedoucí směny v mekáři nedopustí, aby se holka na kase přestala usmívat, supervizor v call centru nedopustí, aby jeho operátor zapomněl nabídnout flashdisk zdarma k úvěrové smlouvě.

I v dobré restauraci se pingl nenosí tak jako pan vrchní. Pingl stejně jako skladník v Modřicích moc dobře ví, že tenhle podnik není jeho. Jediný, co mu tady patří, jsou ulitý chvilky na cigáro. Jen ten, kdo zapomene, že firma není jeho, může jít v hierarchii nahoru a dosáhnout až na nejvyšší lokajskou funkci ředitele.

Dobrý Majordomus se plně identifikuje s cíli organizace. Spolu s lokajem leze do prdele každýmu, kdo by mu mohl zvětšit prémie, ale na rozdíl od lokaje tomu, co říká, i věří. Pracant s duší lokaje po večerech u piva nadává na šéfy a posmívá se debilitě interních předpisů. Majordomus po večerech tyto předpisy studuje. Duše majordoma vyžaduje to, co pohůnek nikdy nepochopí: požitek z oddanosti.

Ve službách maká 70 procent lidí, takže se vlastně obsluhujem všichni navzájem. Nestačíme si už všimnout, že zisk z toho všeho mají lidi, kteří po žádných příčkách nešplhají.

Starobrno

Rozhovor s René Novákem (ročník 1972)

Setkání s Reném u kina Art bylo přirozené jako nic, požádal nás o cigaretu, my jeho o rozhovor. Padli jsme si do oka a za pět minut už jsme seděli u vína v zadědkované vinárně vedle Nejvyššího soudu. O svých schopnostech nám řekl hned ze začátku: „Nepoužívám magii, i když bych mohl. Nemůžu z morálních důvodů měnit lidem život, například tomuto pánovi vzít třicet let života, byť zkurvenýho.“

Rozhovor o životě na ulici a Reného životním příběhu se rychle změnil na surreálnou politologickou přednášku, ve které René mixoval industriální, politické a geografické reálie s bravurou brněnskýho alkáče, básníka a blázna. Nemá smysl to zdržovat:

Tak kde začít?
Mým životním příběhem

Tak jo
Já jsem se narodil 20. února 1972 čtrnáct dní od Jágra. My jsme jednovaječný dvojčata. Jenom on se zpozdil. Takže na zdraví chlapi. Na Bohy a na vítězství. Datum narození, jo? Dívej! (kreslí křídou po stole) A Jágr se narodil, kdy?

To nevim.
Píšu Jaromír Jágr, jo? On je JJ, jo? Jako je i Bridget Bardot BB, já su RN, to taky nezní špatně. A Jágr dívej, on se narodil tady. Já řikám, my sme bráchové, dvojčata.

Umíš hrát hokej?
O to nejde. Ale dívej, naše matka Jarmila Buřivalová JB (u toho kreslí schéma na stůl), to je logické. Má syna jo JJ A RN? Protože můj otec JN matka JB, sleduj, je to logické – čili zákonitě musí být J a J převedeno na druhou tedy Jaromír Jágr – JJ a zbývá RN – René Novák čili já. A moje matka k tomu říká.

No co na to říká matka?
Čili matka říká, Jágr nemůže být na křídle, to je pičovina. Ten musí jít na střed. On jede klidně na čtyři, naváže na sebe tři hráče. Klidně tam může být Gretzky proti němu. Jo finále kanadského poháru v Moskvě vstupné pět rublů československých, prajem vám ostrý obraz a příjemný zvuk

Jo. A ten tvůj příběh?
Narodil jsem se na Veveří 125, což byla porodnice U Šilhanů. po sametové revoluci tam udělali autobazar. Ten vyhořel. A dneska když tam pojedeš tak je tam pizzérie. Která už možná ani nefunguje, poněvadč jsem jel kolem šalinou a nevim. Mám jedinou dceru, ale nevim, jak se ted jmenuje přijmením, narodila se v únoru 2002. Ten stejný den mi popelářský auto ujelo obě nohy, jakože haksny a pan primář Mašek u svaté Anny pověřil svého žáka a ten mě operoval a Mašek to celý kontroloval. Tři dny po operaci se rozhodovalo, jestli mě uříznou nohy těsně pod prdelí a chodil bych po čůrákovi a já jsem bojoval a vydržel. Já sem po tatovi bejkovec a dneska tančím lambádu. Po sedmi letech od operace, jsem mu jel poděkovat, že díky němu zase skáču přes kaluže. A i když jsem zrovna dvakrát nevoněl a sako jsem nechal doma, tak si mě pamatoval a říkal „Jo, to je ten přejetej popelář.“

Teď bydlíš na ulici?
Jo. No vlastně spíš tak lítám všude

To znamená co?
To znamená, že jezdím pomáhat nějakýmu Fandovi Pé do Boskovic, kterýmu se přetočil život o sto osmdesát stupňů stejně jako mě před osmi lety. Když jsem měl přítelkyni a její brácha hrál za Olomouc nejvyšší soutěž v kopané.

A stalo se co?
Nejhorší co se mohlo stát a asi mělo stát, všichni to máme někde napsaný. Po deseti letech vztahu na mě moje přítelkyně vytáhla nůž. Já jsem to ještě hecoval a říkal jsem: „Tak si bodni“ a k tomu v duchu „Pičo“. Naše dcera se rozbrečela a utekla do svýho pokoje. A mě došlo, že to je konečná. Vzal jsem si dvě auta, věci za devadesát tisíc a ona na mě podala trestní oznámení, který za pět dní stáhla.

A pak jsi šel bydlet kam?
Do svýho bytu jsem nemohl, kvůli tý kurvě jsem to musel pronajímat. Pak tam bydlel brácha od kluka, kterej hrál za Kometu jakože extraligu, ale tenkrát ještě druhou ligu. Teď hraje za Hradec, protože se tam odstěhoval, tak to byl její přítel té studnetky, která jezdila se Student Agency a byla studentkou. Ale to mě nezajímalo, protože mě peníze nezajímaly nikdy. Já kdybych byl prezident, tak bych peníze zrušil a řekl bych: „Lidé, pomáhejte si navzájem.“ A zavedl bych směnný obchod.

Hm.
Kdybys chtěl třeba tuhle krabičku cigaret, tak ne za peníze, ale za tři pytle pšenice a osmdesát kilo soli, kterou bys vypěstoval.

Tak to bych asi přestal kouřit.
No pozor, ale ty bys dostal záhumenek, domek a zadarmo traktor Zetor.

Tak to bych bral.
A do Zetoru jako do továrny bych přijal deset tisíc zaměstnanců. Postavil bych v Brně tři, čtyři nový sídliště, každý pro nějakých třicet tisíc lidí. Postavil bych v Brně Metro.

Jak by se jmenovaly ty sídliště?
Tak máme tady Líšeň, Vinohrady, takže další by se jmenovalo Gottwaldovo sídliště. Připojil bych obce Kuřim, Tišnov, Drásov a založil Das Eine Grosse Brűn nambr zwei. Dakší obce by se mohly přihlašovat dál. A vyhlásil bych stanný právo.

Proč?
No protože do čtrnácti dnů přesně, bych vyhlásil samostatnost. Vlajka by byla žluto-červeno-bílá. Byla by to vlastně Spolková republika Moravskoslezká – SRMS. Hlavní město by byla Olomouc.

Proč Olomouc? Vždyť je to hrozná díra.
V Olomouci bychom postavili metro. Lákali bysme přistěhovalce z celého světa, ti by k nám jezdili podnikat.

To bys je lákal na to stanný právo?
Kulometčíci se škorpionama by hlídali všude a smíšené hlídky městské, státní policie a příslušníků domobrany z řad dobrovolných občanů z řad bývalé lidově-demokratické armády věkově od nula do sedmdesáti let, ženy nevyjímaje. Tito dobrovolníci by nosili na levé paži pásku, na které by bylo písmeno D. Samozřejmě na rudém podkladu ve žlutém kruhu hnědé písmeno. A každý z nich by dostal zbraň, jakou chce, několik zbraní.

Proč by sem šli ti přistěhovalci?
Ti lidé by vyráběli zbraně zadarmo, i munici. Zbrojovka, která chátrá dvacet tři let, by do čtrnácti dnů vzkvétala jak namazenej stroj. Byli by povoláni vojáci a roty ze zálohy hned, do 48 hodin pod trestem smrti. A kdo by se opozdil tak by dostal výjimku, a musel by velet.

Takže, kdo přijde pozdě, bude velitel?
Jo, a když přijde ožralej, tak se okamžitě stává hodností poručíkem a bude velet všem ostatním.

To se mi začíná líbit.
Samozřejmě, že musíte a to zdůrazňuji, cíleně a vědomě musíte pořád chodit na generální štáb a naslouchat rozkazy.

A ten by sídlil kde ten štáb, taky v Olomouci?
Tam, kde je jeskyně a kde je řeka Punkva, tedy na Macoše. Všude by byli rozestavěné tanky T-72 a T-34. Znova bych obnovil a dále budoval obrannou linii, která se stavěla za První republiky, to by se navázalo na brněnský kolektory a ty tunely by mohly být 200, 300, 400 kilometrů dlouhé a vést všemi světovými stranami. Do Polska na Ukrajinu, i do Rakouska a do Německa též. V případě ohrožení státu by protivzdušná obrana začala používat na letišti v Tuřanech výtahy. Tam by byly stíhačky Falkr a F18, který by se pořídily z devizových rezerv, které má stát 4 miliardy dolarů. Okamžitě bych oslovil Čínu, Rumunsko a Litvu, že jim do dvou let dodáme traktory i s řidičema, a Octavie a Rapidy, to by byl další balíček. V Tatře Kopřivnici by se začaly vyvíjet šestnáctiválce. Oslovili bychom Slovenskou republiku a v Košicích by se začala vyrábět ocel na 160 procent, tím pádem by lidi měli práci a taky peníze.

Ale dyť peníze by byly zrušený.
Ti lidi by pracovali rádi a zpívali si při práci. Obnovil bych výrobu radiolokátorů Tamara a zahájil stavbu radiolokátorů Roxana.

Jak docílit tu radost?
Jednoduše, dvouhodinový rozcvičky a meditace. Povinně. Všechny rekreační střediska obnoví ROH a dají si do znaku čtyři hvězdičky a víte proč? Protože ta pátá by čekala v Číně, kde by se rekreovali naši občané. Nejdřív se ale musí odtrhnout Morava, aby se spojila se Slovenskem a s kouskem Maďarska, dlouhodobý plán je pak obnova Československa. Poláci půjdou taky. Vytvoří se ve střední Evropě silný blok a ty státy přijdou samy. Tady bude Ukrajina, Bělorusko, Litva, Estonsko, Jugoslávie, Moldávie, Mongolsko, východní část západního Německa k tomu se kladně vyjádří Somálsko, Etiopie, ČAD, který nás budou podporovat finančně. Indie bude přemýšlet, jestli vpravo nebo vlevo ale nakonec se přikloní vlevo.

A my jsme vlevo?
My jsme vždycky byli vlevo a Hitler nikdy nechtěl válku, dělal jen co bylo v té době třeba. Logické vyústění první světové byla druhá světová válka. Dneska se všichni bojí třetí světové války, ale ta nebude a víte proč?

Ne.
Protože ti pohlaváři mají hrozně rádi život a dokud se nenajde život ve vesmíru, tak žádná válka nebude. A na Marsu to není a na Venuši taky ne. Sto let vám garantuji.

Proč chceš teda vyrábět tolik zbraní? Kdo by na nás útočil?
I Hitler to chtěl udělat jak Merkelová, že si nás koupí. Ale měl tu smůlu, že byl vyučen jako tesař nebo krejčí a on se chtěl vyjádřit jako umělec. Ale nemohl. A bohužel se chytl špatné myšlenky, že chtěl vyhladit židy, ale pozor to byl člověk, který v životě neublížil člověku.

Humanista.
Akorát zastřelil sám sebe, jeho myšlenek se ale chytl Goebbels a Mengele, který dělal významné pokusy, který v současné době dělá akorát Čína, Japonsko, Kanada, Irák, Irán, Severní, Jižní Korea, možná Ghana nebo ČR to nevim, jinak skoro všude. Všude se dělají pokusy s klonováním, levitací a těmato věcma. Když se nám podaří využít kapacitu mozku na sto procent, tak nebudeme potřebovat letadla, auta, nic. Ty budeš vědět všechno na světě. Budeš vědět co se děje v Šanghaji na páté avenue, že tam tvoje přítelkyně flirtuje s čůrákem tvým nejlepším kamarádem. A budeš perfektně vědět a nepotřebuješ facebooky a další sračky. A někteří dokážou udělat tazvanou diturbizaci, kdy používají mozek na 220 procent a ti se přemístí do Šanghaje, dají borcovi pěstí a zase se vrátí. A borcovi teče krev a neví, která bije. Hoši jste velký, velký kurvy. A víte proč? Máte studený ruce.

Je kosa
Kurva, neserte buzeranti, vy piče. Udělejte se mnou rozhovor, ptejte se mě, na co chcete, já vám odpovím

Proč chceš furt vyrábět ty zbraně?
No aby byl mír. Světovej. A Mír bude jedině, když se nás budou bát, všech, tebe, mě, jeho!

A z nás jako ze státu?
Stát sem já, to už sem řekl. Jako hlavní velitel armády bych měl pod sebou velitele všech eMBéček. Embéčko se dá přebudovat během tři čtvrtě hodiny na super bitevní vozidlo. vybavil bych všechny kolíbkama v případě ohrožení vyskočí borec dírou s kulometem a během dvou minut šuku šuk auto se převrátí a máš krytí pro čtyři borce

Geniální
A okamžitě máš vozovou hradbu a nemůžou na tebe s tankama ani letadla sou v prdeli, okamžitě děláš zákop, do tunelů a zdrháš do prdele třeba do Maďarska. A ještě to za sebou zapálíš. Fotobuňka, prásk! A takto to bude vybuchovat a lítat a věřte mi, že urvaná poloosa od embéčka zabije klidně padesát lidí.

Pachová komunikace ve vlaku

Pro Brňáky je vlak velký žůžo dobrodrůžo, je to forma línýho přesunu na fesťák, která umožňuje dostat do sebe volty už během cesty. To vysvětluje i jejich neobvyklej zájem o přesun nádraží, který vnímaj spíš jako folklorní koutek nejnižších vrstev a jako nutnou překážku v cestě do Vaňkovky nebo Olympia/Avion autobusu.

I když neměli přístup k referendu, užívají lonťáci vlak každodenně při cestování do práce nebo školy. Když se s trochou štěstí narodíte v Adamově, můžete ve vlaku prožít celou pubertu a rovnou v něm zůstat až do důchodu.

Osobní vlak nabízí nevídaný možnosti. Od voyerských odposlechů cizích rozhovorů, kde se dozvíte víc než z facebooku, přes rychlý debaty se samozvanýma aktivistama až k nevídaným adrenalinovým zážitkům ve formě onanujících dědků nebo polonahých opilých holek tančících v kabině mašinfíry posledního večerního spoje.

Pro všechny, co vnímají slovo vlak jako synonymum k drahým pendolínům, EC nebo Leo Expresům, kde si nemůžete ani v klidu otevřít pivo a rozbalit rohlík s kolečkem vysočiny, nabízí Prigl manuál pohodlnýho cestování v osobáku. Zásadní je volba vagónu. Spousta lidí chodí venkem a dovnitř jen nakukuje, ale tím se zcela připraví o čichový zážitky a dobrý vodítko pro výběr:

Voňavky vysmátých čtrnáctek: po cestě budete poslouchat historky prvních sexuálních styků, machrování s antikoncepcí a rozbor oděvních značek, to všechno zalitý v hysterickým smíchu. Ideální pro stárnoucí chlapy, co si chcou posílit ego a už zapomněli, jak na to.

Gyros: dost debilní volba při cestě domů po dlouhé šichtě nebo kalbě. Pravidlo gyrosářů je, že si zásadně sedají po jednom do jednotlivých prostorů, čímž vám okleští volbu hned o několik vagónů.

Zvratky/chcanky/hovna: Projít vagón, kde dominujou tyhle odéry, má jedinej smysl. Kouknout se, kdo tam dokáže sedět a s kamennou tváří předstírat, že se nic nestalo.

Feťáci: Tohle téma je už obšírně zpracovaný ZDE.

Ponožky: Vadí vám zpocený podpaží v šalině? Vlak nabízí lepší upgrady. Všichni turisti a cyklisti, co chodbičku zabarikádují svýma vehiklama, si po výkonu rádi uleví. Tip: zujte si boty a předveďte jim, co je to bydlení v bytě bez koupelny!

V klidu se usaďte, bundu, svetr, tašku, všechno pečlivě rozhoďte kolem sebe, aby bylo všem jasný, že ve své „čtverce“ nechcete žádnýho vetřelce. Vychutnejte si jemnej plyš, kde spolu s váma jedou i miliony dalších lidí – vaše stejně jako jejich DNA tam budou už navždycky.

Průvodce uměním držet hubu

Od šesti let nás systém připravuje na směny a úřady. Držet hubu, mlčeti zlato, pusinku na zámeček a zahodit klíček. To jsou nejvyšší moudrosti škamen a nejlepší kvalifikace na trhu práce. Aby vůbec školou vycvičený člověk hubu otevřel, potřebuje chlast a tak se navzájem posloucháme hlavně v hospodách.

Osm hodin denně na vás bude řvát šéf a na něj jeho šéf. Největší svobodu mají v každé instituci uklízečky a vrátní, kteří na vás budou po celý život řvát taky. Dříve, než budete chtít otevřít hubu vy, prostudujte si diagram Priglu níže. Zjistíte, že otevřít hubu je v každé životní fázi zbytečné:

Základka
Hravost, kterou jste si přinesli z pískoviště, tady nikoho nezajímá. Úkolem drill instruktorek s hodností Pančelka je zlomit bažanty a ukázat jim, že psaní, malování, počítání a zpívání není žádná Prdel, ale Předmět. Kdo se nezalekne agresivity učitelky, končí u dětskýho psychologa. Jen nedopatřením systému takoví kverulanti dnes například přednáší politologii na Masaryčce nebo psychologii na Karlovce. Pevně věříme, že spoustu dalších žvanilů se Pančelkám odlifrovat podařilo.

Střední
Někdy se stane, že Příjmač ZŠ selže a člověk si hravost uchová i po přijetí na střední. Co učitel nechtěl, tam se k ní přidává ještě intelektuální puzení. Přirozenou obranou učitelského sboru proti němu je nepochopení. Jeden z autorů Priglu se při této příležitosti musí podělit o starou bolístku: „Na maturitní práci z dějepisu srovnávající socioekonomické procesy ve fašizujících se společnostech předválečného Německa a Japonska jsem dostal čtyřku.“

Vejška
Třináct let důsledné kastrace nese plody. Středoškolská hravost a zábavnost je v prdeli, o to víc studenti předstírají intelektuální puzení. To je důvod, proč „intelektuál“ svými vědomostmi nudí. I když je prázdný žvanění obvykle spojovaný se studenty humanitních oborů, poslouchali jste někdy mladý farmaceutiky?

Práce
HR manažerky dávají přednost lidem, kteří si dobrovolně nechali srát na hlavu o pět let dýl než ostatní, což mohou doložit vysokoškolským diplomem. Hravost je spolehlivě potlačena, intelektuální puzení ustane po prvním roce v kukani s PC a angličtinou. A tak se opět ke slovu hlásí touha po vtipu. Jenže stejně jako v první třídě se vzmůžete jenom na střílení gumičkou po kolegyňce a proto se setkáváte s nepochopením. Možná proto, že je jí padesát dva let.

Hospoda
Na zdánlivém ostrůvku svobody a rovnosti, kde si sedá právník vedle pokrývače, se v semletým ťunťovi po několika pivech probouzí hravý děcko ze základky, vtipnej sígr ze střední a přemýšlivý bohém z vejšky. Po pár dalších pivech se ale provalí, že je to jen otravnej kretén, kterýmu jinej degen po právu rozbije hubu.

Důchod
Toho, co je pro lidskou bytost přirozené a nezbytné ve dvaceti, se vám dostane až v sedmdesáti. Celé dny si můžete hrát a žertovat. Nikoho to nepohorší, protože to nikoho nebude zajímat. Nejvřelejší odezvy se vám dostane, když vám na vaše jankování při výměně bažanta, předepíše vrchní sestra silnější prášky.

Tommy Haze: Stařectví je nemoc českého rapu

Už dlouhou dobu se zajímam o českej rap. V posledních letech jsem u jeho vývoje a viděl na vlastní oči, jak hluboko můžou lidi klesnout. Slyšel jsem beatbox alias prdící opice, viděl jsem rapery aka mrtvý slepice. Zkrátka smrad od Teplic až po Rosice. Tahle země je skrz na skrz prolezlá puchem stařectví. Stařectví ve školách, hospodách, obchodních domech, v lidech a hudbě.

Někdy mám pocit, že od stařectví v týhle zemi se obyčejní smrtelníci nikdy neodtrhnou. Podívejme se na našeho novýho prezidenta. Myslim si, že není potřeba se v tom dál patlat a neustále se brodit po bradavky v žumpě. To stejný stařectví platí v hudbě.

Na našem malým rybníčku jménem rap se momentálně nachází tak deset dobrých jmen, když to budu přehánět, a to polovinu z nich vůbec nemusím, sere mě jejich projev a nejradši bych jim za tu jejich blbost nakopal. Zkrátka a dobře, kvalitního rap matra je v současnosti takovej nedostatek, že mi i egomaniaci a rádoby gangsteři příjdou dobrý.

Rap můžeme rozdělit do několika zásadních kategorií. Existuje spousta hippies rapu, spousta gangsta rapu, srdceryvnýho rapu, rapu páchnoucím po lidskejch výkalech a rapu vyvolávající těžký střevní potíže.

Bohužel ani jeden z těchhle rapovejch faktorů se nevyrovná naprosto zastaralýmu a plesnivýmu básničkářství. Básničkářství je jakejsi prapodivnej způsob filosofovat o nesmyslech, kňourat jako štěně, který opustila čubka, cítit se jako spasitel a sdělovat lidem svoje vize formou blití.

Podívejme se do Německa, který s náma sousedí, do Velký Británie nebo Francie. Vývoj asi o pětset bilionů let. Smutný, že zatímco v Británii je Dizzie Rascal „Bassline Junkie“, v ČR jede básničkářství pořád a to na plný koule.

Ale co vlastně to Básničkářství je? Co má básničkářství společnýho se stařectvím a proč si tyhle dvě vlastnosti rozumí líp, než péro s kundou či prdelí? Nevím. Pouze typuju, že se jedná o velice prastarou tradici rýmování. Pojdme si pustit některý básničkářský videa.

A co má teda společnýho se stařectvím? Většinou tyhle „básně“ píšou zasnění trosečníci, připomínající Toma Hankse ve filmu Trosečník, ale není to pravidlem. Máme tu i básničkáře, ktejm je kolem dvaceti a to je na tom nejvíc smutný.

Marně doufám, že se tahle „scéna“ probere a lidi z tohohle odvětví začnou vyrábět kvalitní produkty. Básničkářství totiž nechce umřít. Zkoušel jsem s ním hodněkrát bojovat a vždycky jsem skončil jako padlej voják. Připadal jsem si jako děti z Elm Street, který zabili Fredyho Krugera a on v dalším díle znovu obživnul.

Básničkářství není reálný, není skutečný. Je to jakási podivuhodná nadpřirozená síla, která dělá z lidí přecitlivělý mouchy. Prolítává kolem mě jako duch Casper, kterého jsem před chvilkou vypustil do křesla a ve vzduchu tvoří jakýsi neviditelný obrazce s nádechem veršů od Karla Hynka Máchy.

Divadlo Brno Bezhlavě: Potěcha všech brněnských sebemrskačů

Už dlouho to tu nikdo neřekl: Brno smrdí. Tohle večně druhý město nemá kvůli své zakomplexovanosti ani dost humoru, aby si bylo schopný dělat prdel samo ze sebe… Občas ale nějaký pokusy vytanou – třeba divadelní představení Teatrum Stadec dorostu Brno Bezhlavě.

Celý se to odehrává někde na psychině, kde se mají lidi srovnat se všema brněnskýma obskurnostma pomocí krátkých dramatických scének. Celou „terapii“ vede borec, od kterýho bych se ráda dozvěděla, co pije na hlasivky. Scénky jsou vybraný pro potěchu všech brněnských sebemrskačů, hned první je „Žlutý autobus Student Agency“ a následují další jako „Demonstrace na náměstí“.

Pacienti dostávají role klasický, ale i totálně absurdní, když musí hrát holuby na ulici nebo žárovky na Maliňáku. Kolorit Brna tak v představení tvoří směs divných pomníků, somráků, studentů spěchajících na vernisáže, zástupců nesmyslných neziskovek, tupých politiků a ještě tupějších zástupců kultury. A občas se mihne i cajzl. Klasickej brňák si pak postojí kdekoliv, jenom aby dostal párek.

„Simulace brněnského života vede k bezproblémovému užití v praxi!“

Jednotlivý scénky spojuje hlava Barona Trencka, která se zjevila v zavazadlovým prostoru žlutýho autobusu mezi rozbitýma marmeládama. Rozbitý marmelády jako součást výbavy od maminek mně vůbec přišly jako dobrej vtípek, v hledišti však přijatý totálně chladně. Zjevně je to pro diváky samozřejmost, kterou nedokážou reflektovat.

Zastřešující příběh je nejslabší částí představení. Baronova hlava se hodlá za každou cenu dostat zpátky k tělu, nelogicky se objevuje a zase schovává, vystupuje z role v roli a nakonec ani nikam nedoputuje. Nebo jo? Člověk se v tom ztrácí úplně stejně jako absolvent humanitního oboru na trhu práce. Zmatenost v ději nenahradí ani parádní herecký výkony nebo naoko nahodilý scénický pohyb profíka Jakuba Círa.

To ale není velkej kaz na kráse – hra by byla dobrá i bez celýho příběhu. Má totiž jasný sdělení. Pro všechny slabší povahy, co nejsou schopný sebeironie, poslouží jako dobrý vodítko. Na množství situačních vtipů, který by souboru mohli závidět i profesionálové z show Na stojáka, byl poznat pečlivý sběr materiálu nad nejedním starobahnem.

„Jiří Birk tlačí kolo se smajlíkem až je sražen rozjezdem.“

Tahle hra je na tom stejně jako celá kultura v Brně: má potenciál, ale občas je zmatená jak ztracený děcko na Zelňáku. Možná se o ní bude ještě ňákou dobu mluvit, řezala totiž pravdou tak, že hlediště řvalo hořkým smíchem.

Unuděný flákání rozkvétá na troskách střední třídy

Střední třída jde do prdele. „Nepotřebuju další projekt, potřebuju prachy,“ povídá u cigarety a latté za čtyři pětky vystudovaná divadelní režisérka před šichtou v obchodě s parfémama.

Koukněme se o dvě století dozadu: zhýralí a znudění mladí šlechtici, bezcílně bloumající životem, opíjející se vínem a nihilismem, hrajou ruskou ruletu a prohrávají fotrovy polnosti v kartách. Dobře ví, že štafetu jim urvali z ruky měšťáci a průmyslníci.

Tahle životní zpruzenost z toho, že vaše existence nemá smysl ani perspektivu, je vlastní každé společenské vrstvě, která upadá. V našem století jde zas do hajzlu střední třída. Policajti a učitelky už jsou jasní, jejich platy se promrdaly stejně jako celý veřejný finance.

Kancelářský krysy se až na pár vyjímek noří do bezednejch informačních fábrů, odkud pár narubanejch kaček hned přelijou hypotečním bankám a lízingovkám. Stejně jako si otroci mohli zazpívat na bavlníkový plantáži, můžou si tihle plniči tabulek a procesovači faktur dopřát leda karaoke na firmením večírku.

Pořád ale existuje dost lidí, kteří nežijí v opravdové bídě, nejsou zapřáhnutí na celej den do šichty. Papírová nezaměstnanost je sice nutí k full-timovýmu hledání práce, ovšem na troskách téhle střední třídy leží hromady volnýho času, kterej se dá prožít v ležérní otrávenosti.

Všichni pod pětatřicet ještě pořád věří ve svou perspektivnost a to hlavně díky seriálům How I met your Mother a Přátelé. Jen pomalu jim dochází, že do kolejí svých rodičů nenajedou, i kdyby chtěli. Nic není lepší než věčně prodlužuvaný mládí. Prachy na černo z brigád ani jinej scénář nenabízí.

„Kolik ti vlastně je?“

Ještě před rokem studoval v Itálii, doma pak během psaní neotřelé diplomky organizoval koncerty, diskuse i filmový večery. Rodiče na něj byli a jsou hrdí a vždy věřili, že bude stejně jako oni úspěšný. Jenže teďka žmoulá na úřadu práce formulář, kterýmu vůbec nerozumí, dokud mu úřednice se stupidním dis. za jménem nepomůže.

Vrátí se do bytu, kde se jeho spolubydlící kasá tím, že je i ve svým věku na volné noze. Volná noha přitom znamená, že půlku každýho měsíce žebrá od ostatních cigára a nájem lepí na poslední chvíli. Následuje vždy několikadenní tah po tom, co peníze konečně přijdou.

Poprvé po roce spolubydlení napadne našeho hrdinu položit tomu druhému otázku, která mu předtím nepřišla důležitá: „A kolik ti vlastně je?“

Věčný lavírování

Statistiky jsou tvrdohlavě zaměřený na rozlišování Zaměstnaný/Nezaměstnaný. Málokterý nezaměstnaný opravdu nic nedělá, na černo si většinou na pár stovek přijde. Podotýkám, že normální prací – šmelit a krást po obchodech umí málokdo.

Kdyby však z toho mála někdo chtěl lepit sociální a zdravotní, nezůstaly by mu prachy ani na nájem. A tak lavíruje mezi zaměstnáním a nezaměstnaností podle nejrůznějších okolností, nálady a ročního období.

Studentský život navždy

Kolísat mezi studiem, uměleckým nebo jinak úžasným projektem a otročinou, která platí nájem, bylo během studií nebo těsně po nich běžnou součástí života všech generací. Kdo neměl prachatý rodiče, ani nemohl jinak.

Projekty se dřív proměnily v job za normální peníze a život šel tak, jak bylo naplánovaný. Dneska dorůstají do středních let ti, kterým se toto nikdy nestane. Živit se něčím podřadným a považovat se přitom za něco lepšího, bude nedílnou součástí jejich života už na furt.

Za barem dneska potkáte nejen výtvarnice dělající super obrázky na cappucino, ale i designéry nábytku nebo experty na chov sladkovodních ryb.

Znuděni úpadkem

Bydlení se stárnoucíma kamarádama bude určitě inspirativní i ve čtyřiceti. Zvládat čím dál lepší a delší seriály a okrajový počiny všech žánrů bez dostatku volnýho času ani nejde.

Mystika znuděných flákačů, kteří dokáží předvídat hospodářský vývoj v Číně a podrobně sledují produkci několika režisérů a kapel, aniž by jim z toho bylo cokoli dost dobrý, tvrdě zasáhla velký města. Všechno začíná být až na pár povinných kultů „tak ňák na piču.“

Flákačský kmen spojený Facebookem. Prostor mezi zaměstnaností a nezaměstnaností se rozšiřuje o odpadlíky v univerzitních městech. Masy chudých mezi sebe konečně přijaly i opravdový vzdělance. Žádnou revoluci to nepřinese, kultura totální skepse totiž nepřipouští žádnou změnu.

Matějská toho říká hodně o pomíjivosti světa

Život je postupná ztráta iluzí. To platí i na Matějské pouti. Nedalo se čekat nic víc než zestárlý kolotoče a kouzlo úpadku, přesto nás – otrlé vyhledávače lidského neštěstí – naprostá bezútěšnost kdysi slavné pouti překvapila.

Adrenalinové televizní spoty o Matějské pouti koncem osmdesátých let dokázaly v naivním dítku vzbudit dojem opravdové události. Jít za tímto dětským snem se hned ve vchodu ukázalo jako chyba. Unavený hlas naháněče na autíčka, co do sebe vráží, opakuje výzvu „Pojďte si zajezdit“ jen z povinnosti. Chlapi s žlutými kníry kouřící osaměle před atrakcemi nevypadají už ani nebezpečně.

Víc než dvacet let starý popkulturní odkazy, který nejspíš těsně po revoluci rozdmýchávaly vášně, nezabírají. Děti Ramba neznají a dospělým to připomíná jedině vlastní chátrání. Oživení perníkového srdce perníkovým Bartem Simpsonem a vílou Amálkou probudí věčné dítě asi v málokom.

Zatímco při filmovém útěku za mládím je i po letech Hanzlík celkem svěží a žiguliky stále funkční, na Matějské je zaprášenost patrná na každým kroku. To sice otevírá dveře pro nostalgické návštěvníky, kteří si sem v maskáčích „operace pouštní bouře“ zajdou na pár piv a panáků, ale mafiánskou romantiku kolotočářů vydělávajících miliony to nevytvoří. Ne, že by nás stánky s předraženým chlastem nepotěšily.

Dům hrůzy (vstupné 40 korun) vyvolává strach jen tím, že byste mohli ve tmě šlápnout do kolotočářskýho hovna. Situaci zachraňuje fotograf vzpomínkou, jak v Adamově do maringotky s Domem hrůzy bušívali malí cigáni a zvyšovali tak strašidelnost atrakce. Jestli má tato bouda nějakou schopnost vyvolat hrůzu, pak jen tím, že připomíná starším ročníkům, jak idiotský muselo být jejich dětství, pokud jim tohle připadalo strašidelný.

Se setměním a odchodem hostů se mění celá pojízdná show v barevný brownfield. Opuštěný zábavní průmysl, který už nikoho nezajímá.

Co si Slováci myslí o Komeťácích

Pri vyslovení názvu HC Kometa sa búri krv v žilách fanúšikov od Modřic až po Černá pole a bohvie, možno aj ďalej. Čím to je, že boj o okrúhly kus čiernej gumy dokáže rozrajcovať tisíce ľudí a vyhnať ich do ulíc? Z obavy o vlastné zdravie som tento článok písal bez obligátneho intervjú, ale trochu svetla možno do prípadu vniesť aj bez toho.

Akonáhle skončí zápas, zo štadióna sa vyvalí hučiaca horda, jej členovia zaplnia ulice a šaliny a cestou na pivo bilancujú tragédiu, ktorej boli práve svedkami. Na náhodného okoloidúceho sa nalepí toľko športového nadšenia, až sa musí diviť, že si ešte nekúpil polyesterový klobúk a modré pivo v plaste. Šport je koniec-koncov krásna vec!

Hierarchický systém komeťákov v niektorých svojich rysoch pripomína generalitu severokórejskej armády. Čím viac odznakov, tým vyššia funkcia. Od menej ostentatívnych systémov sa oba zmienené líšia tým, že odznakov je akosi priveľa. Fanúšikovia majú oproti vojenským kádrom navrch v schopnosti pokrývať svoje telá odznakmi relatívne rôznorodo.

Kým generáli začnú vešať metále na nohavice až po vyčerpaní miesta na prednej strane saka, komeťák sa od samého začiatku môže načančať celý: Pod klobúkom či rohatou čapicou sú modro-biele vlasy, tvár (v klubových farbách) je od zvyšku tela oddelená šálom (v klubových farbách), nasleduje dres (v klubových farbách), pod ktorým je tričko, visačka na kľúče a peňaženka – všetko samozrejme v prízračnej kombinácii modrej a bielej. Stavím sa, že komeťáckymi zapaľovačmi sa zapaľujú výhradne LM light.

Zrejme neexistuje presné názvoslovie pre jednotlivé hodnosti fanúšikov, ale kto má na sebe dostatok doplnkov s logom klubu, môže sa označovať ako „Modrobílé šlechtíc/Pravé Komeťák“. Šál v rituálnych farbách je povinnosťou bez ohľadu na vek a rang, hoci je pravda, že o úspešných časoch Komety sa bude ľahšie hovoriť fanúšikovi, ktorý má 93 rokov než tomu, ktorý má tri.

Ako vyplýva z ponuky komeťáckeho „fanshopu“, klubová príslušnosť sa dá zvýrazniť aj na takmer nahej postave. Hoci som ničoho podobného nebol svedkom, bolo by určite zaujímavé sledovať rozvášnený párik, keď zo seba strháva boxerky a tangá s nápisom HC Kometa. “Mámo, kams ně dala ty komeťácký trencle, du fandit.I ty ďáblice, ty máš na sobě komeťácký tanga./ Kluku, hokej bude muset počkat.”

Pri Ronde stojí obchod s použitou hokejovou výstrojou. Domýšľam si, že pravý modrobílý šlechtic má doma v tajnej krabici pod posteľou schovaný zažltnutý suspenzor od obľúbeného hráča. Obchod má síce v sortimente kadečo, ale kto by si domov vláčil betóny?

Fanúšik musí fandiť – a aby mohol fandiť, musí mať pieseň, ktorá rozochveje jeho srdce a podrží ho v ťažkej chvíli (ak som sa dovtípil správne, o ťažké chvíle v prípade Komety nie je núdza). Kým mi z uší začala vytekať krv, stihol som si vypočuť dva komeťácke fláky. Prvý z nich, vyzývajúci k pozdvihnutiu šálov, rozochvieva predovšetkým srdcia milovníkov klasickej hudby. Tklivým hlasom umelec vzýva slávu klubu a posmievačom naznačuje, že majú po chlebe. Textár sofistikovane zapracoval aj obľúbený komeťácky účes, hoci výraz „vlasatice toulavá“ nemusí predstavu mulletu navodiť ihneď.

Druhá hymna je modernejšia a po internete koluje pod názvom „Navždy spolu“. Pôvodný videoklip mnohé napovie. Hoci snaha kameramana o zachytenie predovšetkým esteticky znesiteľných exemplárov je zjavná, nie vždy mu to celkom vyšlo. V záberoch sa tak občas mihnú obtlstlé ryčiace kreatúry s farebnými vlasmi, poskakujúci oligofrenici s gigantickými klobúkmi a mnoho iného. Keby čitateľ navštívil napríklad koncert kapely Spasm, rozdielov by až na chýbajúce klobúky a malé deti bolo len pár. Dav je navyše celkom zámerne snímaný iba pri piškuntáliách na námestí – od skutočnosti, že pravidelne blokuje dopravu v centre, tvorcovia zbabelo odvrátili zrak.

Deti sú pozoruhodnou súčasťou komeťáckeho kaganátu. Jedince pod 120cm výšky nevyzerajú, že by z úžasných športových podujatí niečo mali, hoci sú často ovešané väčším množstvom suvenírov ako ich rodičia. Na druhej strane je pochopiteľné, že ak sa z ľudského mláďaťa má stať vyrevujúci zachladený pubescent v modro-bielom drese, treba s indoktrináciou začať už v ranom veku.

Čo povedať na záver? Kometa tu bude, tak ako sú na námestiach holuby a v párkoch múka. Ani desaťročia po sebe nasledujúcich prehier nedokázali jej fanúšikov presvedčiť, že ich hulákanie na výsledky nemá vplyv, preto tu asi ostanú tiež – ako samozvaná náhradka vymiznutých feudálov v tejto smutnej postmodernej dobe. Mámo, ňáké čobolák tu žgryndá na Kometu, dem mu s klukem naložit… I ty ďáblice!

Mediální teorie brněnských štamgastů

„Samá politika dneska“ mává vydáním nedělního Blesku sekuriťák na koupališti směrem k odcházejícím dívkám. „Chlapi nevěřte všechno té televizi,“ útočí starý tramp přezdívaný Osada na dvojici studentů žurnalistiky vzrušeně debatujících o deset let starých Nových médiích.

Ke konfrontaci světa internetu se světem televize dochází zřídka. Neviditelná bariéra odděluje skupiny jejich uživatelů s jistotou kastovního systému. Jediné, co obě bezpečně spojuje, je, že se navzájem považují za blbce. „Rozumíš, fotr vůbec nic o ničem neví, teď si teda zřídil net do mobilu, ale vůbec neví,“ vypráví vybraně oblečený mladík, než si začne stěžovat, že ho nejspíš vyhodí po prvním semestru z fildy a že mu fotr – doktor v nemocnici – asi zastaví přísun peněz.

Internetová generace má ke svým rodičům a jejich mediálním dovednostem skepsi. Pokud vám matka uklidí maily, protože má pocit že máte v inboxu nepořádek, není se zas tak co divit.

Avšak domnívat se, že starci u piva nemají vlastní teorie na porozumění mediálnímu obsahu a nechají se bezduše manipulovat, je omyl. Stejně jako v těch nejvíc hip kavárnách i ve čtyřkách mají mediální teorie svoje místo.

Přinášíme přepis rozhovoru dvou redaktorů Priglu s pěti štamgasty. I když byl rozhovor poněkud delší, nečekaná pointa (to si nevymyslíte jak Bakaláři s Markem Ebenem) vyplynula na povrch celkem po chvíli a na onom místě přepis končíme:

Štamgast 1: Jestli se chcete bavit o Evropské unii, tak to nebude ke zveřejnění, to vám garantuju.
Prigl: My jsme sledovali, jak se díváte na zprávy a napadlo nás se zeptat, co si o tom myslíte.
Štamgast 1: Samý lži, jako za komančů, to se nemění.
Štamgast 2: Ta nova, vždyť to je akorát černá kronika, vždyť to ovládají židi.
Prigl: Jak se to projevuje?
Štamgast 2: Tak židi ovládají skoro všechno, podívej se na seznam nejbohatších lidí světa, všechno židi. Havel je žid, nemysli si, Železný, ten jeho mladej, všechno jedna parta. To ti řekne každej, stačí se zeptat, já znám lidi všude, na ministerstvu všude ti to poví.
Štamgast 3: Ho neposlouchej, to je bývalej republikán.
Prigl: No ale vy jste se na tu novu dívali?
Štamgast 3: To bylo jenom z prdele, to sou jenom kecy.
Štamgast 1: To jsou všechno lidi, co nikdy nepracovali, ti novináři. S politikama jsou jedna ruka. Myslíš že by to dovolili, aby v český televizi vysílali něco, co nechtěj ti nahoře. Jenže většina lidí jim na to skočí, v tom je ten problém.
Prigl: A česká televize je podle vás horší než Nova.
Štamgast 1: No vždyť ti to řikám. Je ovládají politici, tady tu televizi.
Prigl: A novu ne?
Štamgast 1: Nova jsou jenom takový kecy, Zahrada a tak, ale aspoň tam není žádná propaganda.
Štamgast 2: Nova je stejná propaganda, to je všechno stejný.
Štamgast 4: Já si myslím, že důležitý je sledovat to dění, být v obraze, číst noviny a chodit k volbám.
Prigl: A pomůžou vám k tomu tady ty zprávy na nově?
Štamgast 1: Tak je to pořád televize.
Štamgast 4: Musíš číst i noviny a udělat si obrázek. Vy tomu ještě třeba věříte, protože jste mladý, ale není to, jak se to zdá. (štamgast 4 je usměvavý – pozn. red)
Prigl 1: My zas tak mladí nejsme. jemu je už třicet.
Prigl 2: To není pravda.
Štamgast 4: No to ještě pořád neznáš, jak ty dějiny fungujou.
Štamgast 1: Vy si myslíte vy mladí, nemyslím zrovna vy dva, že ste nejchytřejší.
Prigl: A kde teda berete informace, když ne ze zpráv?
Štamgast 1 a 4: Z novin.
Štamgast 3: Já čtu Blesk a Frontu. Obojí jsou samý kecy.
Prigl: A ještě nějaký noviny
Štamgast 3: Ještě Rovnost nebyla špatná, ale teď to stejně všechno patří Němcům
Prigl: Myslíte, že v tom je problém?
Štamgast 3: Dyť, historicky, sou to nácci
Štamgast 2: tam vládnou taky židi.

Normalizační Hobitín jménem Opatov

Není moc co kecat, tento článek je o fotkách. Když jsme tudy s fotografem Emanuelem Práglem, reinkarnovaným z Miroslava Brna, projížděli za Prahu skládat bedýnky od obalů na hokejky za 72 na hodinu, zavoněl Adamov. Zmatený fotograf nevěděl, jestli se má dřív cpát klobáskou Nebojsa nebo fotit srdce sídliště.

Tato obchodní pasáž rozprostřená v několika chodbách vypadá, jako kdyby hobiti budovali normalizaci. Umírněnost a láska k míru a pokoji organizovaná normalizačním inženýrem nabízí veškeré služby: od čokoládovách ženských naděr s popiskou „prsa“, přes krůtohusu až po čistírnu oděvů nebo sázkovou kancelář.

Vyžranej fízl s cyklistickou helmou upnutou za opaskem si objednává párek v lidovým bufáči se slovy: „Sním si to tady, však mám čas.“ Kdyby se tudy v pravidelných intervalech neprohnal dav vyfluslý metrem, bylo by to tu jak v časové kapse, ve které se spojilo Bylo nás pět a Stalker.

Figury, který normálně potkáváte ve městě, se tady mění ve svý alterega ze sovětskýho dystopickýho sci-fi, kde jsou všichni šťastní navzdory osudu. Ruština v hospodě tomu napomáhá.

Pitevní praktikum pro notoriky

Pitevna je tradičně vnímaná jako místo neoplývající velkým zábavním potenciálem. Platilo to až do střetnutí s člověkem, který nejrůznějším mrtvolákům viděl až do žaludku, jinými slovy mezi chladnoucími těly může být občas vcelku sranda.

originál ve slovenštině v PDF

Představujeme kariérní perly bývalého umývače mrtvol známého jako Karlík, interně též „Vosmej šváb.“ Laskavý čtenář snad nebude projevovat přehnané rozhořčení nad tím, že většina z uvedených historek evokuje jeho dávný metalový vokabulár: putresence, profanace, nekrofilie atd.

Pan Šváb VIII. viděl leccos a většinu z toho v rámci přípravy na pohřeb umýval. Během této své poctivé služby smýval prach z mrtvol všedních i slavných, křesťanských i pohanských. Rukama mu prošli vyžralí papaláši i donedávna (?) svůdné děvy, kardiaci, oběšenci, oběti nešťastné shody okolností – zkrátka celá škála bývalých živých.

Pro zájemce o balzamovačskou praxi můžeme uvést několik směrodatných informací: Nové zboží vzniká po dvojnásobném potvrzení exitu ošetřujícím lékařem a dvou hodinách na příslušném oddělení (sichr je sichr). Na pitevně se příjmá jen do půl třetí po obědě. Vydávání mrvol probíhá ve stejném čase, takže pokud jste v poště obdrželi jobovku, vezměte si v práci volno. Už o dvanácté je tu zpravidla tak ticho, že umývači mají možnost v pohodě pokouřit či studovat Bulgakova.

Když se tělo vykuchá, prohlédnou se jeho orgány a doktor udělá poznámku do notesu, všechno se naháže zpět. Se zašíváním to není třeba příliš hrotit. Chlapovi se obleče „kvádro a šlajfka,“ ženě zapnou knoflíky na blúzce až po bradu a odfláknutou práci odhalí jen červi.

Významní muži

Při vzpomínce na ošetřování mrtvoly bývalého úředníka s příjmením z řádu Lepidoptera přijdou balzamovači jako první na mysl ponožky. Mohutný kadávr se v pitevně ocitl po infarktu a zabral téměř celý box. Během obhlídky těla si službu konající doktor neodpustil poznámku, že zesnulý má většího ptáka než jeho vlastní noha. Laborantky zemdlévaly a umývači se starém vtipu ani nezasmáli.

Ráno po uložení se ozvala příslušná kancelář a bez možnosti odmítnutí se nabídla, že se o tělo postará. Představitelé přijeli v mercedesu a jali se nebohého oblékat. Zkušený balzamovač se usmíval, ježto začali rozstřihnutím a nasazením košile. Každý přece ví, že nejdřív se nazouvají ponožky. Navzdory hromadě řečí o tom, jak velký člověk odešel, odletěl motýl v prvním ošumělém obleku, který sekretářka vyhrabala v jeho skříni. Ani ty ponožky nedostal nové.

Oběšenci

Jednoho horkého odpoledne se umývači chechtali rozvážečům, že musí dělat v takovém teple, zatímco u nich v márnici je příjemný chládek. Když se dozvěděli, jaký matroš jim vezou, chechtali se ještě víc.

Neznámý zoufalec se rozhodl ukončit svou životní pouť v lesích nedaleko Žebětína. Naneštestí si vybral místo na vysokém stromě, houštinou kryté před zrakem veřejnosti. Když policajti se saniťáky konečně protlačili nosítka hustým porostem, zjistili, že v takovém pařáku se jim na urostlý buk šplhat nechce. Jeden z ozbrojenců musel tedy větev s umrlcem odstřelit služební pistolí. Od této epizody česká policie doporučuje sebevrahům výběr míst na okraji lesů a hájů. Zastřílí si rádi, ale prodírat se s nosítkami mezi stromy, to zas ne.

Mladé dívky

Někdy se smrt zkrátka přihodí. To byl i případ děvčete, které si vyšlo na brusle. Spodina lebeční je křehká věc a když se zrádné sportovní náčiní vymklo kontrole, cesta houkající sanitkou měla už jen symbolický význam. Balzamovač to zhodnotil lakonicky: „Pírsingy měla, tetování měla.. a stejně ji to nepomohlo. Von ten mozek je docela háklivej.“

Jiná nešťastná týnejdžerka se rozhodla uzavřít svůj životní boj léky. Navzdory intenzivnímu pumpování žaludku putovala z čistého povlečení rovnou na nerezový pult. „Když jsem ji na ni šáhnul a přičichnul, ještě jí voněla.“ Žila krátce a umřela rychle. Z pietních důvodů neuvádím další detaily.

Život po životě

Zděšený čtenář se může utěšit vědomím, že smrt není definitivní. Když si příbuzní jednou přišli vyzvednout pozůstatky jejich nebožtíka, všimli si na jeho rukách prstenů. Pochovávat rodové zlato je v dnešní době holý nesmysl, takže se prsteny pokusili šetrně odebrat. Jejich překvapení nemělo konce, když se jejich příbuzný po několika hodinách v chladicím boxu probral k životu. Někdy stačí málo.

Cizinci

Semtam se namanula i mezinárodní klientela. Na ponku kdysi přistál urostlý kosovský Albánec po třetím infarktu. Když dorazil duchovní (mimochodem bývalý boxer), měl přichystaný balík plátna pro zesnulého a balík trávy pro balzamovače. Zatímco on balil tělo, balzamovači balili džointa. Ve zbylém čase si spolu skvěle pokecali o světových náboženstvích.

Když došlo kuřivo, duchovní se odebral svou cestou a tělo odeslali v zinkové rakvi (s malým okénkem kvůli kontrole na hranicích) do Kosova. Záhadou zůstává, co si pomylel celník, když přes okénko uviděl pouze z plátna trčící nos. Balzamovači tento problém určitě neřešili – byli dávno zaneprázdnění propíjením bohatého úplatku za rychlé vybavení, který jim poskytl bývalý boxer.

Tlusťoši

Není však každý den neděle. Jednou přivezli stodvacetikilového podnikatele a Karlík se zmohl jen na povzdech: „Čachtická paní si ráchala ruce v krvi krásných panen, já se ráchám v krvi takovýho čuněte.“ Umístit sádlem obalené orgány po pitvě zpět do trupu může být fuška, ale ani tento kolos v márnici nezasmrádal douho. Po zašití se utáhne kravata a hurá do pece.

Na pana čističe můžete natrefit v jednom podniku nedaleko Nových sadů a případně z něj vyzvědět další pikantérie z jeho působení v márnici. Koho by tato kariéra zaujala, nechť má na paměti, že „jestli pro jednu mrtvolu přijedou dvě pohřební služby, ať ji dá těm, co maj vod ní šaty.“

Autor: Sawney Beane

Osobní rozvoj jako definitivní konec poflakování

U malýho okýnka suterénní tělocvičny se pochechtávají dva teenageři. Kouří cigára a k tomu si podávají špatně ubalenýho špeka. V tělocvičně poskakují do rytmu ženy středního věku narvané v úborech. „Chlapi aspoň chápou, že je to od čtyřiceti v piči a dou na pivo,“ komentuje jeden z teenagerů marnou snahu o lepší postavu. Pak se – po vzoru otců – odeberou k hospodě.

Ne každý v sobě má moudrost pivních veteránů, kteří vědí, že nemá cenu se v krátkých prolukách mezi prací a prací o něco snažit. A tak nastupuje noční můra, zabiják flákání a definitivní zúčtování s klidem. Tento zabiják má mnoho jmen: aktivní trávení volného času, sebezdokonalování nebo celoživotní vzdělávání.

Opakem flákání není práce, ale snaha užitečně naplnit zoufale krátký čas po ní. Ještě nedávno bývalo běžný se po práci jednoduše vyvalit, dát odpočinout duši i tělu, čumět na telku, nebo do sebe nalámat něco chlastu a v míru usnout. To je pryč, lidi získali pocit, že musí pracovat i po práci. Pro nebohý kancelářský krysy je to jediná možnost, jak dát světu najevo, že jsou něco víc než manuálové. Když už mají platy menší než malíři/natěrači, tak je aspoň utrácejí tak, jak se sluší na střední třídu.

Kdo neumí anglicky, učí se anglicky, kdo umí, může začít s ruštinou. Tlusťoši musí do fitka, hubeňouři k psychologovi. Všichni chcou od života něco víc. Některý holky se hlásí na zumbu, jiný si zvedají karmu meditací. Pár hodin po práci skýtá netušené možnosti na poli sebezdokonalování.

Rozvoj osobnosti
Organizovat svět skrz excelový tabulky není žádná prdel. Lidem to bere ksicht, koule a další věci. Svojí vlastní průměrnosti se pak brání hledáním skrytých rozměrů osobnosti. Posilují své vlastnosti, jako je empatie, pochopení a vcítění. Objevování vlastního potenciálu je při dosazování čísel do tabulek zdravým základem pro budoucí schizofrenii.

Věčný dovzdělávání
Tato úchylka pramení z pocitu, že dotyčný „má na víc.“ I když většina má spíš na míň, nic to nemění na faktu, že spousta lidí usíná s pocitem nedocenění. Nebohej chlápek od papírů doufá během kurzu podvojnýho účetnictví, že ho posune o příčku výš k papírům s vyšší prioritou.

Umělecký kurzy
Netřeba se asi rozepisovat. V každé recepční dřímá výtvarnice, každá učitelka biologie je tak trochu herečka, nejedna vedoucí skladu má ozdobenou kancelář vlatsními akvarely. Umění dodá kancelářské kariéře nádech romanticky promrhaného talentu. „Já ti závidím, ty sis šel dycky za svým,“ vypráví pětačtyřicetiletý projektant kamarádovi, který se svou kapelou hraje po vernisážích za chlast zadara a nájem platí jeho manželka píšící knížku o undergroundové scéně osmdesátých let na Přerovsku.

Genderová identita
Kdo nemá vůbec nic, obvykle je aspoň muž nebo žena. Pouštět se do hloubek vlastní ženskosti nebo mužskosti ve skupinách stejně postižených získává na popularitě. Muži se na víkendových kempech, kde se z nich stávají divocí lovci, válejí v blátě, běhají nazí po lese a vyvádějí spoustu dalších věcí za posměchu vesničanů. Ženy se obvykle po kratší analýze spokojí s definicí svého pohlaví na základě negativního vymezení: „Chlapi jsou nedospěli, sobečtí čůráci“

Fyzično
Sport přináší potřebnou chemii. V kancelářích se pak pohybují maratonci, trojbojařky a horolezci, kteří se za officemanažery, sekretářky a asistenty asistenta vůbec nepovažují. Vlastní tělo se dá vnímat hluboce nebo mělce. Hloubkaři se zlepšují pomocí jógy, díky které ohnou záda tak, jak v nikdo jiný v kanclu. Mělkaři zas co chvíli odbíhají k zrcadlu ujistit se jestli vypadají dost rajcovně na to, aby je chtěl v kanclu někdo obtáhnout.

Rekreační aktivismus
Práce v korporacích většinou nepřináší příliš morálního naplnění. Pocit „dělám něco užitečnýho“ však ti slabší z nás potřebují. Kavárny, divadla i konferenční místnosti se tak plní po troše dobra lačnými pracanty. Tam se dozví, kdo je největší svině, vysolí pár set nějaké organizaci a po půl litru vína přijde i spravedlivý skororevoluční zápal. Pak už je potřeba jít spát. Není nic romantičtějšího než trávit víkend s aktivisty, při nadávaní na šéfa se pak můžete cítit, že to snad i myslíte vážně.

Snažit se i po práci takzvaně realizovat není, jak sledovat po propité noci probouzející se město, nebo čekat po prospaným dopoledni ve sprše, kdy se vám konečně zkrabatí kůže. I tento svět ale nabízí dostatečné možnosti, jak život v klidu překlepat až do důchodu. Obalit se tukem, sledovat televizi, zbytečně se nevzrušovat a mít radost z nových slevových nabídek.