Tomáše už před několika lety vyrazili z brněnskýho gymplu za bitky se spolužákama a vysírání učitelů. Nějakej čas strávil ve Vídni a teď zase chlastá v brněnskejch putykách. Sám říká, že svoji národní identitu pochopil až v Brně a celkově má dost zajímavý názory, tak jsme s ním dali škopek a udělali rozhovor:

Prigl: Do Brna ses přistěhoval z Čejkovic. Jaký byly tvoje první dojmy?
Tomáš: Ja, tož v Brně… Když jsem tam přišel do sekundy gymnázia, musel jsem se už sám živit; naši mi nemohli dávat pravidelné příspěvky, jen matka, bůhvíodkud, vždycky mně něco seškrabala. Bydlel jsem nejdřív u ševce v Nové ulici – bylo nás tam asi šest kluků; za dva zlaté měsíčně jsem měl byt, snídani aji prádlo; jaké to kafe bylo, to si můžete představit, ale bylo to alespoň teplé.

Jak ses vlastně živil, když ti vaši skoro nic nedávali?
Tož jsem si musel sehnat nějaké kondice. Učil jsem kluka jednoho nádražního úředníka, tam mi dávali dvě zlatky měsíčně a v neděli oběd – já bych byl snědl takové obědy tři. Potom jsem pekařovi učil dcerku; neplatil mi, ale zato jsem si mohl vzít chleba, co jsem snědl.

Předpokládám, že sis našel čas i na nějakou zábavu…
Veselo nám hochům na bytě bylo až dost; večer po práci jsme dělali všelijaké špásy, v létě jsme se chodili někam do Zábrdovic koupat a večeřívali za šest nových v pivovaře, chleba, tvarůžek a židlík piva. Pane, to byly časy!

Takže se ti v Brně líbilo?
V Brně se mi líbilo, protože jsem se dostal ke knížkám. To se rozumí, na německém gymnáziu mně padly do ruky knížky německé a katolické. To se mi tehdy tak líbilo, to misionářství, ta propaganda víry a hlavně ta stálost ve víře a mučednictví; byl jsem toho plný.

Ale na nadšenýho katolíka zrovna nevypadáš.
Na gymnáziu v Brně jsme měli za katechetu pátera Procházku. Asi v kvintě jsem mu ohlásil, že nemůžu jít ke zpovědi. Páter Procházka mne měl rád, byl to dobrý a opravdu náboženský člověk; domlouval mi tak až plakal, ale já jsem si nedal říci.

Co ti vadilo?
Mně se nelíbil ten formalism; hoši se chlubili, jak se kdo chytře zpovídal, a pak mě trýznila běžná praxe: dnes je mně vina odpuštěna a zítra začnu hřešit znova.

Měl jsi i jiný problémy než s duchovníma?
Tehdy jsem taky měl první konflikty jako Čech. My jsme byli na škole Češi a Němci pohromadě, a to se ví, že jsme se hádali a přeli o výbornosti našich národů. My, Češi, jsme byli starší, protože jsme se rok – dva museli olámat v němčině, já jsem byl starší tím, že jsem byl na reálce a na řemesle. V pranicích – chlapeckých, neškodných – jsme Němcům obyčejně natloukli.

Jakej jsi měl vztah k učitelům?
Gymnázium bylo německé; ale za mých časů byl zástupcem ředitele Čech, nějaký Kocourek, autor latinského slovníku, zgruntu dobrák, ale nám klukům jen pro smích. Ten Kocourek se přiživoval výrobou barev; a jak měl bílé vlasy a licousy, otíral si o ně ruce od barev a pak přišel mezi nás modrý zelený, červený.

Mezi takovejma puberťákama to musela být sebevražda…
Učil nás češtině; ta byla nepovinná, a tož to bylo vždycky při jeho hodinách boží dopuštění. Kocourek nás proboha prosil, abychom byli tiše, aby aspoň nebylo slyšet náš křik v ostatních třídách; když nic nepomáhalo, řekl, že bude povídat anekdotu. Tož my jsme byli tiší jako pěny, a on začal vypravovat; znal, chudák, jen jednu anekdotu, takovou naivní, a tu protahoval, jak mohl, aby bylo dlouho ticho; ale jak řekl pointu, spustili jsme takový řehot, že se chytal za hlavu a bědoval, abychom přestali. No, kluci…

Začínám chápat, proč tě vyhodili… To byl každej profesor takovej měkejš?
V kvintě jsme dostali na latinu a řečtinu professora, jmenoval se Vendelín Förster, to byl teprve tvrdý Germán; tož ten vyslovoval řečtinu po německu a chtěl, abychom my to dělali také; tedy například Cojs místo Zeus. Jemu natruc jsem začal vyslovovat latinu po česku; ještě si vzpomínám, jak jsem četl v Liviovi „Haňibal eňim“ a tak. A na tom jsem zůstal, i když si mě zavolal ředitel ad audientum verbum. Tož pak jsem dostal pro neposlušnost pětku z mravů a nakonec jsem musel z Brna odejít.

Co hlavního si myslíš, že ti Brno dalo?
V Brně jsem pochopil své češství. Považte, jak vzrušující jsou naše dějiny; vemte si Přemyslovce a celou jejich politiku k Německu, jak správně pochopili naši mezinárodní situaci; reformaci, protireformaci, obrození; a pak si vemte mapu a naši polohu na ní a považte, že jsme se udrželi! My vždycky budeme maličká minorita ve světě, ale když něco pořídí malý národ se svými malými prostředky, má to zvláštní a nesmírnou mravní cenu, jako ten vdoví groš.

Jenže právě na tu mrňavost se všichni dneska vymlouvají…
To je problém malého národa: my musíme dělat víc než jiní a být šikovní; ale kdyby na nás někdo šel s násilím, tož se nedat… Nedat se, to je všechno.

Jakej nejhustší zážitek z Brna máš?
Jednou jsme se na cestě stavili ve známé hospodě, a jeden z nás, nejstarší, veselý oktaván – však byl pak knězem – laškoval s hostinskou, mladou ještě a pěknou; ale byla divně vážná. Když ji pak ten náš kamarád vzal kolem pasu, neřekla nic a jen otevřela dveře do vedlejší komory; tam ležel její muž na slámě mrtvý, v hlavách hořící svíčka…

To bylo dost morbidní, nemáš nějakou veselou?
Jednou zas jsem se vracel z domova do Brna a nesl jsem si od maminky koblihy na přilepšenou – snad nějakých dvacet koblih. A když jsem přišel do Brna a na potravní čáru, zastavil mne financ, co to nesu. „Koblihy,“ povídám; a tu on, že z nich musím zaplatit potravní daň. Ja, co teď; peněz jsem neměl a koblih mně bylo líto – tož jsem si sedl tam u šraňků a všechny koblihy jsme smetli, kamarádi se mnou; aji ten přísný financ si na nich pochutnal.