Nikdo si nedělá iluze, že život pouličních čórkařů je med. Krádeže v obchodech, fet a neustálý stres se logicky doplňují. O tom, který druh čórek je nejnáročnější a co se děje člověku v hlavě těch několik kritických vteřin během krádeže, jsme si popovídali s našim Čórkařem u sklenice vody.
Prigl: Jak ses dostal k čórkám, v jakém věku a za jakých okolností?
Čórkař: Ze zoufalství.Utekl jsem z domu a neměl sem peníze. Potkal sem lidi, kteří ví, kam jít, třeba kdo ti dá peníze za auto.
Takže jsi začínal na autech
Ne, já sem nekradl auta. Akorát tehdy poprvé.
A potom co?
Pak sem nekradl vůbec. Teď kradu poslední dva roky.
Takže sis dal takovou pauzu?
Mezitím sem chodil krást do Tesca. Taky sem třeba viděl otevřený okno do sklepa a tam kolo, rozumíš. Já byl bez kaček, bez jídla…
Dá se teda říct, že ve velkým jsi začal čórovat až před dvěma rokama, jo?
No jo. Když nemáš kam jít, nemáš co jest, nemáš peníze, tak musíš krást.
Kdo tě to naučil? Život nebo někdo?
To okoukáš.
Od koho?
Od těch, co kradou. Vidíš třeba, že ti, co chodí po obchodech, mají nějakej systém. Jdou třeba tři, jeden je nápadnej, aby si ho všimli a soustředili se na něho, a ti vostatní kradou, rozumíš.
Takže tys chodil s těmahle čórkařema?
Ne, já jsem chodil vždycky sám.
Jak jsi to teda okoukal?
Oni kradli, já sem kradl… já kradu jiným stylem. Většinou jsou takoví čórkaři v obchodě docela dlouho. Vezmou to, dají si to do košíku a pak jdou na slepý místo, kde si to nahážou do kabele. Ale takový slepý místo většinou hlídají ti z ostrahy. Já ten obchod zas projdu rychle, su za tři minuty venku a mám to.
Chytili tě někdy?
No právě, že několikrát, takže už nemůžu krást v obchodech a dělám jenom kola. Protože kolo stojí samo, nikdo u něj není. A může mít cenu třeba dvacet tisíc, ukradneš ho a dostaneš čtvrtinu.
„Zkoukne, jakou to má přehazovačku, přesmykáč, výrobce a hotovo. Já su za tři minuty venku a mám peníze.”
A seš rád.
Jo, seš rád. Ale zas ty peníze dostaneš hned. Já třeba vím, kam s tím kolem hned jít. Tam to jenom postavíš a borec ho ani nezkusí. Zkoukne, jakou to má přehazovačku, přesmykáč, výrobce a hotovo. Já su za tři minuty venku a mám peníze.
Znáš se s někým, kdo dělá byty?
Byty teď nedělá nikdo. Chaty se dělají. Jako, byty se taky dělají, ale hrozně málo. Třeba ještě staří chlapi, co umí otvírat zámky.
Ty umíš otvírat zámky? Jo nebo ne?
Umím no, ale jenom některý. Třeba nějakým lámákem zlomit fabku.
Jsou borci, kteří to umí otvírat šperhákem, kousek po kousku?
To jo.
Jsou v Brně?
Vůbec o žádným teď nevím. Byla tady stará garda, která chodila po městě, když jsme my začínali.
Pověz mi o té staré gardě.
Všichni jsou za Brnem.
Jako, že žijou za Brnem nebo sou v lochu?
Žijou za Brnem a do Brna prostě nepáchnou nebo jenom pro léky. Nakoupit a zas zpátky. Všchno se to točí kolem fetu.
„Nesmíš nikoho podělat a pak ti všichni věří.”
Platí, že skoro všichni čórkaři fetujou?
Tak devadesát procent. Pak jsou ti, co jenom kradou v obchodech.
Kolik z toho je třeba Cikánů?
Cikáni vžycky spíš kradou. Já vím o těch, co obírají na nádraží.
Kapsáři?
Jo, Olaši to sou. Poznáš je, jinak mluví, jinak se oblíkají. Sou to většinou zmrdi. Neznám z nich žádnýho normálního. Nemají nic, co by je zastavilo.
Vraťme se k tobě. Před těma dvouma rokama jsi hned začal dělat kola?
Ne, před dvouma sem prodával drogy.
Takže jsi byl normální dealer?
Jo. Protože před dvouma rokama byla krize s práškama, ale můj kámoš měl vodněkaď přísun. Pořád jsme měli čáru za sto, ale prodávala se za dvěstě. Od všech sem bral peníze dopředu. To mě vlastně živilo.
Oni ti dávali peníze dopředu? To ti tak věřili?
Všichni mě dávali dopředu. Nesmíš nikoho podělat a pak ti všichni věří. Jakmile někoho poděláš, tak se to roznese. Rozumíš, já jsem kupoval nejdřív pro tři lidi, pak pro sedm. Všichni si to mezi sebou řeknou.
Byl to jenom perník?
Jenom perník, no. Vzal jsem peníze od jednoho, od druhýho, od třetího, vedle stál borec a říká: „Vy mu dáváte jako peníze dopředu? Ste normální!” A oni na to: „Je v pohodě, on ti to donese.” No a ten borec mi taky dal peníze. Když se pak vrátíš s fetem, máš o jednoho víc. Pak se to vyšplhalo. Měl jsem tři tisíce a jeden a půl mi zůstalo, rozumíš.
Takže důvěra mezi feťákama existuje.
Existuje, no. Ale teď už se to nedá, protože si všichni vaří pro sebe.
Tady tu svoji novou mikinu máš odkud?
Tu mi ukradl kamoš z nějakýho auta.
„Všechno je to o odvaze, prostě o tom, co si člověk dovolí.”
Rozlišujete se vy zloději sami mezi sebou? Máte svoje specializace?
Někdo je třeba kapsář. To dělají jenom Cikáni, málokdo to umí tak jako oni.
Co je z těch specializací nejnáročnější? Co myslíš ty?
Všechno je to o odvaze, prostě o tom, co si člověk dovolí. Třeba na kapsářství musíš mít vyloženě odvahu. Je to osobní, mezi člověkem a člověkem. Musíš ho obrat, aniž by si toho všiml. To je strašná odvaha. Proto se to Cikáni učí odmalička. Já třeba si to dovolím, jen když su sjetej.
Proto kradeš kola?
I na to blbý kolo potřebuješ kuráž. Stojíš třeba u Vaňkovky, kde je spousta lidí. Nikomu z nich to kolo nepatří. Máš v kabeli nachystaný pákovky, abys jen hrábl a vytáhl je. To je deset sekund, po kterejch odjíždíš. Ale těch deset sekund tě lidi vidí, jak je taháš a jak to cvakáš. Musíš se rozhodnout, jestli je vytáhneš. Nevíš, jak ti lidi zareagujou, musíš je odhadnout. Jestli něco udělají nebo budou stát s otevřenou pusou. Když seš sjetej, tak určitý lidi vynecháváš. Sice je vidíš, ale v duchu si říkáš: „Ten to prostě nedá, ten to nedá, ten to nedá.” Ukradneš to, ale je to strašnej risk, rozumíš.