„Nevážíš si Ježíše Pána!“ obořil se na mě dědek před kostelem sv. Jakuba v dobách, kdy jsem měl pocit, že je správný si s každým povídat. Během mého pokusu o ujasnění si stanovisek mi začal nadávat za dlouhý vlasy a za pár dredů. „Ježíš měl taky dredy a dlouhý vlasy,“ bránil jsem se. „Měl. Ale krásný!“ setřel mě dědek, pak usoudil, že ztrácí čas a šel raděj nadávat cigáňatům za barevný šusťákovky. Hledání duchovna v Brně nebylo nikdy lehký.

Středověká města se stavěla jako obraz obce Boží, Nové město pražské byl stavěno podle vzoru „Božího města“ Jeruzaléma, Brno pak asi nejspíš podle nějaké k Jeruzalému přilehlé vesnice. Novověká buržoazie vtiskla Brnu ráz racionálního urbanismu a sentimentálního vzpomínání na dobu, která vzpomínala na antiku. Socialistický sídliště se ve zlevněné variantě upínaly k „továrně na bydlení,“ která vycházela z obrazu rovnostářské utopie a komunistického ráje na zemi.

Centrum plné starých kostelů vyvolává dojem, že chodíte po kamarádech – za Jakubem, za Tomášem, za… Kouzelných zákoutí plných magie ale v Brně moc nenajdete. Duchovno je potřeba hledat jinde. V Putyce u Míka při tichém rozjímání zkušených chlapů během štědrovečerní výjimečné otvíračky 8:00 – 12:00 dopoledne. Ve špinavém podchodu Myší díra, kde zpívají harekrišňáci a doprovází je pojízdný elektrický hračky ve vietnamských stáncích. Nebo v Lužánkách, kudy každý dopoledne projde čtyřicátník objímající stromy.

Nejvíc se v Brně modlí hráči automatů, ke kterým je ale Bůh milostiv málokdy. Spojení duchovního vytržení hráčů a světské radosti fanoušků sportu zaštiťuje Aréna Kajot, pojmenovaná na počest největšího provozovatele automatů. V Kajotu bojuje Kometa, Kajot platí primátorovi Onderkovi večírky a jestli v Brně někdo dokáže pohrdat světskými statky, jsou to gambleři.

I když Brno nemá Hrabala, neznamená to, že se ve zdejších hospodách nepábí. A nevzpomíná. Svoje kulty má i mimo čas postavená generace nevzdělaných starších dělníků, žijící svoje životy v hospodách na sídlištích a ve starých dělnických čtvrtích: vítězství Zbrojovky v roce 1978, opilého Bolka Polívku nebo Pechu nebo oba dohromady v šalině a zapomenutá místa v Bulharsku, kde se v osmdesátých letech odehrávaly rekreace ROH.

Brněnská putyka se na netěší přílišné mediální pozornosti. Kdykoli je potřeba trefit se do elitářského názoru, objeví se vedle vždy připravené pražské kavárny v textech komentátorů čas od času i kavárna brněnská. Slavné brněnské kavárny se odkazují k dobám první republiky a jeden z novodobých mýtů Brna se nestačí divit, kde na to kafe a pivo ti studenti pořád berou, když skoro nikdo nepracuje. Odpověď je po výtce prozaická: od bank a od rodičů. Svíčku pokory tak provozovatelé kaváren u vysokých škol pravidelně zapalují finančnímu bůžku Konto Korentu.

O duchovno se tak nakonec nejpoctivěji stará sám primátor Roman Onderka. Duchovní jednotu Brňanů díky němu nadále střeží číslo jedenáct. Už před Švédy se Brňané ubránili díky tomu, že poledne odbili už v jedenáct, sto jedenáct metrů měří nejvyšší stavba v Brně, na jedenáctém místě tabulky se cítí nejlíp Kometa i Zbrojovka a pointou toho všeho je, že primátor se narodil 11. 11. Kombinací numerologie s prvky kultu osobnosti, tak vytváří novodobé brněnské New Age.

Onderkova dvojjediná jednička konečně sjednotila rozdělené město a na radnici zavládla dvojjediná koalice ČSSD a ODS. O duchovno se stará Onderkův tým i v oblastech kultury: Národní divadlo vždy zaujaté slavnými a o dnešku nevypovídajícími kusy devatenáctého století, přeskočilo dvacáté století se všemi jeho komplikacemi a rovnýma nohama skočilo s Danielem Landou, jehož hry dnešek ignorují, do století dvacátého prvního.

Národní divadlo vždy zaujaté slavnými a o dnešku nevypovídajícími kusy devatenáctého století, přeskočilo dvacáté století se všemi jeho komplikacemi a rovnýma nohama skočilo do století dvacátého prvního. Brňáci mohli v divadle spolu s expertem na tuto oblast Landou hledat duchovno v Tajemství zlatého draka, které odkazovalo až k „tajemství starověkých i novověkých mystických legend a příběhů“ a Landa se o duši místních i přespolních staral v roli Merkura – „starověkého symbolu sjednocení duchovních sil,“   O současnosti se v divadle zase nemluvilo a Onderka dostal obsidián.

Brno nabízí ještě pravoslavný kostel se zlatou bambulí, důchodkyně v Lužánkách prodávající Strážnou věž, nebo mešitu, proti které před pár lety demonstrovalo sedm příznivců zaniklé Národní strany. Vyděšení lidi uprostřed domů a institucí tady jako všude na světě hledají aspoň nějakou jistotu v absurdním světě, a i když ji často nakonec nacházejí až v krabici vína, nedá se říct, že by to aspoň nezkusili.

Vyšlo původně v Novém prostoru