„VOJENOVÁ: Pokud nic, tak aspoň ten strom za oknem je jiný. Nepatří do jejich světa. Ten strom je zátiší z mého světa. Ač imobilní, přispěla jsem svou troškou k proměně tohoto světa. Přesně takový je, Beáto, můj myšlený svět. Pahýl za oknem, to je musí položit. Byla by z něj ideální šibenice. Jen k němu připevnit rameno s oprátkou. Kdepak s oprátkou, se šesti oprátkami. Tebe bych vzala na milost.“
(Pavel Trtílek: Poslední večeře)
Během rozhovoru s dramatikem a učitelem na JAMU Pavlem Trtílkem jsme úplně pominuli téma brněnskýho divadla. Úryvek ze hry, za kterou Pavel dostal cenu Alfréda Radoka, je pokusem zachránit edukativní úroveň článku.
Pavel Trtílek: Ještě to nezapínej, musím vypít víc chytré vody.
Prigl.cz: Chci tu historku.
Když jsem ještě dělal v Dessertu, tak tam jednou přišla banda asi dvanácti lidí, vypadali, že je jim kolem osmnácti, některým mohlo být i dvacet. Posadili se, ale mně se zrovna nechtělo obsluhovat, seděl jsem s kámošema u stolu a pil. Někdo z nich přišel k našemu stolu, jestli nevíme, kdo obsluhuje. Tak jsem dokouřil, vstal, šel za nima a řekl jim, že mladistvým nenalíváme, a šel jsem si sednout zpátky. Oni tam ještě asi hodinu seděli, než pochopili, že to myslím vážně, a odešli. A takhle já jsem tam obsluhoval, no.
To bys sám sebe jako obsluhu neměl rád.
Proto chodím vždycky tam, kde obsluhu dobře znám. Tam mám potom svý přechodný bydliště. Dřív to bylo v Podobrazech. Tam každej věděl, co já piju. Usedl jsem a už mi nesli pivo.
Vždycky jsi říkával: “Ve středu, to jsem v kavárně Podobrazy, jak známo.”.
No, jenže já jsem tam byl i jiný dny. Ale je pravda, že ty středy jsme tam tenkrát se Zdeňkem Šturmou měli pravidelně. Teďka jsou to čtvrtky v Podnebí. Ale od novýho školního roku to může být zase jinak – podle toho, jak máme rozvrh, Šturma na gymnáziu Křenová, já na Jamu. Vždycky se prostě jeden den v týdnu ví, kde jsme.
A co obsluha?
Je potřeba si tu obsluhu vždycky vyškolit. Hlavní je, aby pochopili, že když mám už jen tolik piva (ukazuje asi pět centimetrů ode dna), tak mají začít točit další. No, kdybych obsluhoval sám sebe, to bych se asi moc nenapil, té chytré vody. Samozřejmě se těším, až se zas otevře bar na Jamu. Jen už nemám moc času tam chodit. Tam jsi asi taky dlouho nebyl, co?
Pořád to má Dalibor?
Jo. Akorát zdražil a změnil značku piva. Teď čepuje Černou horu, za dvacet čtyři korun. Starobrno bylo lepší. Dřív to byla nejlevnější hospoda v okolí. Ale když má Dalibor dopitnou nebo narozeniny, tak má pivo za deset. Vlastně má ten den všechno za deset, takže se to zdražení pravidelným hostům vrátí. Jenže jak známo, lidi jsou vynalézaví, a tak když má tu dopitnou nebo narozeniny, chodí tam hlavně lidi, kteří se tam za celej rok neukázali, no od poslední dopitné…
Ve Formance za Moravským náměstím, jak je ten průchod, mají pořád desítku za sedmnáct korun.
Tak tam já jsem ještě nebyl, v té ulici za průchodem dřív bývala hospoda U Básníka, protože tam žil Skácel. Já jsem do některých hospod v těch místech jednu dobu chodil, když jsem přepisoval nějakej text, naposledy jsem tam byl v nějakým šíleným sport baru. Všichni se dívali na fotbal v televizi, řičeli u toho jak na jatkách, a já jsem tam mezi nima hleděl do papírů a přepisoval nějakej text a říkal jsem si: „kurva, měl bych jít někam, kde je větší klid“. Ale přitom zbožňuju hluk v hospodě, dobře se při tom koncentruju na psaní, ten řev opilců a vůně rozlitýho piva mě nabíjí, pivo je moje múza. Tak Formanka, říkáš. Je to tam, že kdybys potom zahnul doleva, tak přijdeš ke Skleněnce?
Jo.
Tak já se tam půjdu podívat, to zní dobře. V Tišnově jsem teď pil pivo za osmnáct, ani jsem tomu nechtěl věřit. Jeli jsme na houby do Doubravníka, no na houby – na pivo samozřejmě. A cestou jsme vystoupili v Tišnově, abysme zašli do hospody, ve které jsme popíjeli i loni. Taková dřevěná hospoda hned u nádraží, spíš stánek. A ten majitel se rozvedl s tou ženskou, se kterou to provozoval, a ta ženská z toho udělala Zeleninu a prodává tam zeleninu. My jsme se z toho skoro zhroutili, všichni tři, protože jsme nevěděli, kde máme pít chytrou vodu, když jsme kvůli tomu vystoupili. Ale za rohem jsme uviděli ještě horší hospodu, a to právě ten chlap, co se rozvedl s tou alkoholičkou, ten alkoholik si otevřel další šílenou hospodu, krásně se tam sedělo a hltalo pivo, jen varuju, že tam poněkud zapáchají hajzly, a když zavane vítr odjinud, tak tam zase čpí plast a linoleum z nějakýho skladu podlah, říkal ten majitel. A pak jsme jeli do toho Doubravníka, kde mají na náměstí U Sedláčků pivo za dvacet a je tam krásně, v té hospodě, jako v nebi.
Můžeš říct i něco o kultuře tady v Brně?
S Danem Krhutem, s brněnským spisovatelem jsme jeli na pohřeb Simony Monyové. Ale bylo to složitý, jeli jsme sice s předstihem, pro jistotu, protože Dan má vždycky problémy s policajtama, a když jsme přišli k autu, stáli u něj zrovna policajti, protože mu nevyšel trik s týden starým pomačkaným parkovacím lístkem na palubovce. Tak jsme předstírali, že to není jeho auto – i když oni podle toho hned pochopili, že to jeho auto je – a čekali jsme, jestli mu dají jen lístek za stěrač, nebo botičku. No, a když Dan viděl, že vytahujou botičku, šel k nim a začal vyjednávat, oslovovat toho příslušníka bratře a když si myslel, že ho neslyší, tak o něm mluvil jako o soudruhu bratrovi. Nakonec zaplatil jen dvě kila, jenže oni si na základě toho jeho oslovování začali ověřovat, jestli to auto není kradený a jestli Dan není hledanej. A tak vydělává jenom na pokuty. Ale tentokrát se prý krotil, abysme stihli ten pohřeb. Jenže když jsme přijeli ke krematoriu, už tam začínal další pohřeb, co byl po té Simoně.
Proč jsi tam vůbec jel?
Podle všeho se zdálo, že to bude největší kulturní událost v Brně, všude o tom psali. Když udělá Morávek na Provázku inscenaci, napíše se o tom někde na předposlední straně, pokud vůbec. A když umře autorka knižních telenovel, která chrlila dvě knihy ročně jako automat, protože psaní pro ni nemělo význam autentické výpovědi o světě, ani jí nešlo o určitou kritiku společnosti, ale především o výdělek, tak se o tom denně psalo ve všech těch příšerných českých denících na titulních stranách. To přece naprosto přesně vypovídá o naší společnosti. A tak mě trochu mrzí, že jsem tu brněnskou kulturní událost roku nestihl. A teď si představ, jaká to bude v Česku událost, no možná že i v Německu, až zemře Gott. To bude kulturní událost tisíciletí!
Kvůli tomu se musíme udržovat zdraví, abychom se toho vůbec dožili.
Tak on zas není žádnej mladík, to je jasný… Ale takovej Viewegh, ten tady může být spoustu let.
To se musíme fakt držet, on jí ty biokuřata…
…a píše biomanželku (pozn.: román Biomanželka). Ale na rozdíl od mnohých dalších pisálků aspoň umí pracovat s jazykem, i když ty jeho příběhy jsou samozřejmě bezduchý, přiblblý a pitomý, navíc v nich odhaluje svoje úděsný mindráky, aniž by si toho byl nejspíš vědom… Nezapomínej, že Gott tady žije snad už od šestnáctýho století. To je jak Lucie Bílá, Michal David, všechny ty normalizační kreatury, duševní kreatury, to jsou prostě novodobí vampíři, ve středověku by jim prorazili srdce kůlem. A ti mladí je poslouchají, chodí dokonce i na jejich koncerty, jak jsem s hrůzou zjistil. Když neonormalizace, tak se vším všudy. Ostatně Češi nikdy neměli vkus.
Když jsme tady v Brně, co si myslíš o ideji moravanství?
Nic hezkýho, když vidíš, kam celá ta idea národa vedla… Já jsem vždycky zděšenej, když vidím nějaký ty Moravisty, jak stojí na Zelňáku s transparentama a žádají samostatnou Moravu nebo co… jednou se mi stalo, to jsem úplně zuřil, četl jsem tady na Provázku na Měsíci autorskýho čtení, a když jsem dočetl, následovala krátká beseda. A na ní se mě jeden člověk ptal, jestli mám moravskou národnost. Já jsem to vůbec nevěděl, tak jsem se podíval do občanky, jenže tam nic takovýho není uvedený. Tak jsem mu řekl: „Já ani nevim, v občance to není, ale asi jo“. A on hned začal: „DĚKUJU VÁM, že jste se k tomu tak veřejně přihlásil, děkuju vám moc, to jste první, kdo se k tomu přiznal.“ To jsem vůbec nepochopil. Ale to je jedno.
