Adamov – město legend

DSC_0122

Adamov není zrovna vyhledávaný předměstí. Lidi odjinud tady nechtěj trávit klidný stáří, dětství ani jinou životní etapu. Přesto tady lidi žijou. A někteří i pracujou. Od krachu Adastu většinou v Brně. Za prací do města se odsud nejezdí v luxusních autech, ale vlakem. Nejdůležitějšími uzly města jsou díky tomu dvě nádraží.

První vlaky odjíždí už okolo pátý. Do těch nastupují ti, na který každej sere a oni na oplátku serou na všechny. S každou další várkou lidí se pesimismus mírně snižuje, ale až školáci vyrážející okolo sedmé se čas od času zasmějí. Zbytek má ve zvyku se sice pozdravit, ale jinak se nikdo s nikým nebaví. Možná není o čem, situace je bolestivě jasná.

„Mám rád tu romantiku, ale lidi chtěj z Adamova vidět akorát ten hnus,“ vykládá náš fotograf a rodilý Adamovák Miroslav Brno během focení zákoutí v místní vilkové čtvrti pod sídlištěm Ptačina. „Nahoře bydlej zmrdi a dole podivíni… vzdělanci, no.“ Zasvěcuje mě do nečekané sociální bariéry. „Navzájem se vůbec neznáme, třeba holku odsaď jsem poznal až na Skleněnce,“ ilustruje.

Na Ptačině se v putykách mezi panelákama stejně jako v celým Adamově hodně hraje. Nejen maty, ale i šipky. Jedna hospoda má klidně tři šipkařský oddíly a bez vlastní sady šipek vás v některých lokálech ani nepustí dovnitř. Existuje samostatná Adamovská šipková liga a místní Horneti patří k české šipkařské elitě. Najdou se tu i šachisti, kteří se scházejí v hospodě Pod Novým Hradem dvakrát týdně, úspěchů srovnatelných s šipkaři však nedosahují.

Kromě zmíněné hranice mezi Horní a Dolní Ptačinou je celý Adamov rozdělenej fabrikou na dvě části. V podstatě dva různý kopce hustě osázený panelákama, každej na jedné straně trati, každej se svým nádražím. Z kopců se běhá stezkama na vlak. Kdo nestíhá, musí zvolit zablácenou zkratku. V případě pádu se ten den už nejde do práce. „Když je tvůj svět zavřenej mezi Křtinama a Brnem, tak se ti jinam nechce,“ vysvětluje Miroslav neopakovatelný genius loci malého kusu údolí obklopeného ze všech stran zalesněnými kopci.

Hospody otvírají brzo. U Baťáka – prý kultovní místo, kde jsou akce s rockem, metalem i technem – se čepujou první piva už o půl deváté. Štamgasti buď úplně mlčí a občas si jdou hodit forbes – gambleři, nebo vykládají pořád – alkoholici. Debata se točí okolo videoklipů, který běží v bedně a vede k teoretizování o popkultuře vůbec. „Kde na to berou prachy?“ podivuje se jeden ze štamgastů nad náročnou výpravou klipu Lady GaGa. „Rambo, ten si sám zašil ruku. Já, kdybych neseděl, tak si nezašiju ani gatě,“ obrací se už přímo k nám nejhovornější host Ludva.

„Adamov je podle statistik druhý nejhorší město v republice,“ otvírá sociologickou zajímavostí debatu s Ludvou Miroslav. „Jaký město? Pracovní tábor je to,“ kontruje Ludva, ale pak se přece jen rozněžní. „Tady v Adastu pracovalo přes tři a půl tisíce lidí a zboží sem vozili ve velkejch náklaďácích. Maso, zeleninu, všechno,“ vypravuje nezaměstnaný Ludva, a po chvíli nám debata sklouzne k nadávání na Havla. Přesně v poledne je Ludva tak namol, že musí domů. V rámci zavedenýho systému Ludva místo zaplacení jen kývne na pingla: „Jsme domluvení.“

Místní zbrojovka vykutaná v kopcích si za léta, kdy nefunguje, získala legendární status. Těžko se dá rozlišit, co je pravda a co už báje. Podle místních (aspoň těch, co tráví rána U Baťáka) udělala zbrojovka z města tajnou zbraň studené války. Zbraně a munice se tady dala vyrábět i v případě jadernýho útoku, přičemž životnost ozářenýho dělníka měla být tak dva týdny. Útěk do krytů pro dělníky se taky pravidelně trénoval. Všechno se provalilo díky satelitním záběrům beden od hlavic, který někdo neopatrně nechal někde na dvoře a Američani si to nafotili.