Post-flákání otvírá náruč snaživým pičkám

„Já jsem děsně línej,“ potahuje z cíga co možná nejležérněji mladík v kapuci před nekuřáckou hospodou a upře pohled na noční oblohu. „Já taky, dělám úplný hovno,“ krčí rameny druhý. „Já taky,“ rozhlíží se kolem sebe třetí a přitom smutně počítá drobný v peněžence. „No, já jsem taky děsně línej!“ hlaholí opozdilec, kterej chytl téma až ve dveřích. První na něj napůl nešťastně napůl zlostně zavrčí: „Ne ty ne, věř mi, všichni, jak jsme tady, jsme líní. Ale ty ne…“ Čtěte dál

Literární mrdky

Kvíz Priglu: Sedí u stolu tři kamarádi – ajťák, vyklízeč sklepů a pingl, kterej prohlašuje, že má doma rozepsaný “těžko říct co, ale jsou tam prvky sci-fi a společenské satiry.” Kterému z nich se ten večer dostane výsady doprovodit společnou kámošku až před vchod paneláku? Čtěte dál

Jak se ulít z péče o kojence a batolata

Ať už jste položili základy své rodiny v toitoice na hudebním festivalu nebo na matraci Dormeo na splátky, výsledek je stejný: zákonem ošetřená povinnost udržet dítě při životě. Ne nadarmo dostávaly německé matky od fýrera železný kříž za páté dítě. I polovzdělanej Rakušák z devatenáctýho století věděl, že je lepší si válet šunky pod palbou na ostnatým drátě, než se starat 24/7 o děcka. Čtěte dál

„Víc!“ dělá českýho chlapa

Řev, ježení srsti, nafukování rypáku – ještě před tím, než začali čeští samci chodit do hospody, vymysleli jejich zvířecí předchůdci, jak se vyhnout boji, ale přitom odejít z kolbiště se ctí. Lvi  naposlouchávají celé hodiny nuance v hlase konkurenta za řekou, aby se ujistili, že bude lepší zůstat na svý straně břehu, i obávaní žraloci bílí se obávají především o vlastní prdel a po přeměření soupeře důstojně odplouvají předstírajíc, že si nenasrali do oceánu. Čtěte dál

Život a smrt špílmachrů neschopnosti

“Co je v diáři, to platí,” šveholí příjemně a jasně do iPhonu skřípnutým mezi hlavu a rameno postarší kostýmková bitch s bonbonierou pro šéfova potenciálního obchodního partnera v podpaží, zatímco odbavuje na tabletu ty jednodušší maily. Čtěte dál

Umělecký neurózy reklamních mrdek

Všichni doufáme, že do našich životů vstoupí něco vznešeného. I po dvaceti letech kontrolování žádanek o šalinkartu je člověk pořád schopnej věřit, že přijde aspoň ten diplom za dlouholetou službu městu nebo ho poklepe po rameni bývalej spolužák se slovy: „Tys byl dycky dobrej chlap“. I realitní makléř cítí, že když upíše vyjukanou rodinku k hypotéce na minibyt v Kohoutovicích, podílí se svým činem na veškerenstvu a posunuje svět k lepšímu (a jeho finanční profit je už jen potvrzením spravedlivého řádu světa). Čtěte dál

Singlování jako inkubátor trapnosti

Dneska svojí životní lásku nenašla v hospodě, minulou středu ji zas nenašla na vernisáži a budoucího otce svých dětí nepotkala ani minulej pátek na technu, v práci už jsou všichni zadaný a bejvalej na smsku “Stejně mi chybíš” neodepsal. Chodit s někým sice nic nevyřeší, ale… Čtěte dál

Osm tezí o AZ kvízu

AZ kvíz je pilíř odpoledního vysílání České televize už dvacet let. Je to fenomén jak hajzl. Ještě ani nemusíte být v pubertě, abyste si dělali prdel z normalizačních svetrů, blůzek a účesů soutěžících, kteří se sjíždí do brněnskýho studia z Hodonína, Břeclavi a někdy i Frýdku. “Ahoj bábo, jak se máš, co děláš, křížovky luštíš, ráda kuchtíš,” od PSH známe všichni. Čtěte dál

Hlavně nechcípnout nudou

Někdo chce umřít v devadesáti před plápolajícím krbem s mladou prostitutkou, někdo v pětadvaceti po divoké přestřelce s Al-Káidou. Jediný konec, který jsme si v patnácti dokázali představit my, byla smrt nudou. Dlouhou a ubíjející nudou. Jenže se to nějak zvrtlo. Čtěte dál

Další