PERVITIN LOVE STORY. TŘI PŘÍBĚHY BRNĚNSKÉ ULICE

front

Brněnský perník je pojmem nejen v České republice. S mírnou nadsázkou se dá říci, že se jedná o stejně slavné spojení jako plzeňské pivo, mladoboleslavská Škodovka nebo karlovarské knedlíky. Vyrábí se z pseudoefedrinu obsaženém v lécích proti chřipce jako jsou Paralen Plus, Nurofen Stopgrip, Modafen a tak dále.

Rozdíl mezi brněnským a jinými pervitiny je ten, že ho vaří borci, kteří svému řemeslu opravdu rozumí. Recept na jeho přípravu lze s trochou snahy sehnat na internetu, ale co odlišuje kvalitní fet od šitu je právě know how vařiče.

Ti opravdu zkušení prý dokáží připravit perník i několikrát účinější než je bežný čistý metamfetamin. Pak záleží už jen na vás, jestli jej šňupnete, vykouříte, strčíte do konečníku, vypijete nebo jako opravdový fajnšmerk vpravíte do žíly.

O fetování, důvodech proč někdo začne brát a dopadech na jeho život, jsem si povídal se třemi brněnskými perníkáři.

Hráč na Playstationu: „Lidi sou neskuteční hajzli a život je strašně težkej.“

První z našich dotazovaných je občasný užívač pervitinu, muž kolem pětatřiceti, zaměstnaný a s dítětem ve střídavé péči. Při rozhovoru sebou všemožně ošívá, dělá přehnaná gesta a stále si olizuje rty. Zde je jeho vysvětlení, proč bere:

„Lidi sou neskuteční hajzli a život je strašně težkej. Drogy sem nikdy nechtěl brát. V té době sme u kamoša hrávali na pleyovi fotbal. Mohlo mi být kolem dvaceti dvou. Pařívali sme ten fus dlouho do noci a já býval k ránu docela unavenej, ale kamoš furt jel. Pak mi říká: „Dáš si piko? To vařila moje stará!?” Když mi ho nabízel poprvé, byl u toho strašně zhulenej. To vidím jako teď.

Takže sem si ho dal a pak už sem si střílel pravidelně, protože to brali všichni kolem mě a to tě k tomu dost nutí. Je v tom taková silná sociální vazba. Přijde kamoš s pikem a střelí si ho všichni. Jinak bys vypad z kolektivu. Teď už si beru jen občas… a taky sem po tom strašně ztloustnul.”

Mamča: „Na piku to můžu dělat třeba 24 hodin.“

Druhý z dotazovaných je žena kolem devětadvaceti, svobodná matka dvou dětí žijící ze sociálky:

„S pikem sem začla někdy před třema rokama, ale už si ho nepíchám. Byly po tom hrozný stavy. Měla sem strach, bušilo mi srdce a ty dojezdy pak taky stojí za to. Už chceš skončit, třeba se vyspat a tak si po dvou dnech lehneš do postele, ale nemůžeš usnout, furt šlapeš.

Teď to jen kouřím. To je v pohodě. Uděláš si z alobalu takový korýtko, nasypeš do něj fet, nahřeješ ho zapalovačem a kouř z toho do sebe taháš trubičkou. Na mě to docela zabírá, pokud je to dobrej model. Modely sou hodně důležitý. Po dobrým nemusíš třeba dva tři dny spát.

Když seš najetej, tak tě zajímají věci, který tě předtím vůbec nezajímaly. Ze začátku sem měla jakože moc fajn stavy. Nejvíc, když sem si to vzala poprvé. A taky je po tom dobrej sex! Můžu to dělat třeba 24 hodin.

Zatím s tím přestat nechci, i když to ví i moji rodiče. Když se sjedu, tak vždycky uteču a pak se po nějaké době vrátím. Prostě tento můj styl života mně brání přestat. Když seš pár dní na ulici, tak musíš být sjetej. Jinak bys to nevydržel. Zvlášť, když nejíš. Já se někdy najím až po třech dnech…”

Vařič: „Feťáka cítím na pět kilometrů.“

Poslední z dotazovaných to myslí s pervitinem opravdu vážně a je na něj skutečným odborníkem. První zkušenosti sbíral již na konci devadesátých let, zná všechny brněnské vařiče a dnes kromě užívání občas i vaří a dealuje. Jedná se o muže kolem pětatřiceti, svobodného, bezdětného a živícího se drobným kšeftováním. Při rozhovoru typicky „frčí”:

„Jako u fetu jde hlavně o peníze. Peníze potřebuješ aby sis koupil bedny (krabičky s léky obsahujícími pseudoefedrin, poznámka redakce). Ty ti prodají jen někde. Pak uvaříš, že jo, první třep si necháš pro sebe – ten je nejlepší, a zbytek se prodává aby bylo zase z čeho nakoupit.

Důležitý je to načasování, abys to měl čistý. Po nekvalitním fetu, kterej bývá smíchanej často s práškama, otečeš. Nebo třeba když je nažloutlej, tak sou tam zbytky jódu, kterej taky při vaření používáš. Ten má naprosto charakteristickej zápach, kterej se vylučuje hlavně kůží. Proto feťák feťáka pozná.

Ten smrad se nedá s ničím splést. Třeba nastoupíš do plný šaliny a na druhým koncu stojí někdo, kdo bere, a já to okamžitě ucítím. Když budu stát na kopci na úplně opuštěným místě a na jiným kopci bude stát někdo, kdo fetuje, a může být klidně i mlha, tak já poznám, že tam pět kilometrů ode mě je.

Proto se snažíš vařit tak, aby to nebylo moc cítít. Třeba někde na chatě u Brna. Když musíš, tak se dá uvařit i venku. Jednou sme s kamarádem vařili i na Palačáku a normálně kolem nás chodili lidi. To si uděláš takový malý kuličky z vaty, namočíš je do benzínu, vymačkáš, a víš, že každá hoří zhruba 2 minuty, takže jich budeš potřebovat 10. A na těch vaříš.

„Brněnskej perník je jakože nejlepší na celým světě. Nikdo ho neumí uvařit jak tady.”

Teď jedem s kamarádem strašný bomby! Třeba gram naráz. Protože to na tebe už tolik neúčinkuje jak před tím a musíš toho brát víc a přitom tě to nakopne jenom na 12 hodin. Například kdyby sis to vzal ty a přežil to, tak bys po tom 14 dní nespal.

Brněnskej perník je jakože nejlepší na celým světě. Nikdo ho neumí uvařit jak tady. Všechno je to metamfetamin, ale strašně záleží na modelu a jak ho uděláš. Něco ti po vstřelení například ani nenajede, i když podle vůně v tom perník je.

Jednou sme třeba s kamošem vařili a on povídá „Podej mi tu solnou!”. Tak já mu ji dám, on to tam nalije a nic. Začne vyšilovat, co sem mu podal. Ukážu mu láhev s nápisem „Kys. solná” a on: „Ty seš debil, v tom je alkohol!”. Takže sme pak asi dvě hodiny z toho varu destilovali alkohol.

Ale řeknu ti, to byl potom šupovej model! To tě nakope… jakože, když sem prodával v jednom klubu v centru, tak za mnou přišli nějací Angličani, že chcou koks. Já jim prodávám za litr perník jakože koks, oni se po pěti minutách vracejí z hajzlu úplně zfetovaní a že si toho veznou ještě za tři litry. Tak sem jim za tu trojku prodal C vitamín.

V Brně fetuje mrak lidí. Si vzpomínám jak sem před deseti rokama byl na Apokalypse, nakopanej jako prase, teď všude kolem sebe slyšíš tu hudbu “dššš-dššš-dššš-dššššš” a ty stojíš na pódiu a řveš “Lidííí, kdo chce DROGY?!”.

Jednou sem si střílel i v rozjezdu. Prostě sem to potřeboval. Řekl sem „Teď si to tady střelím a vy budete držet huby!“ Začal sem ukazovat na jednotlivý lidi: „Protože ty fetuješ taky, tys fetoval, ty seš právě teď zfetovanej, ty seš zhulenej, ale klidně bys to zkusil, atd.“ A normálně sem si to tam střelil, nikdo ani necekl, pustil sem škrtidlo a hned na mně bylo vidět jak to začlo šlapat. Ostatní jen polykali naprázdno, jeden borec málem slintal.“