front

PERVITIN LOVE STORY. TŘI PŘÍBĚHY BRNĚNSKÉ ULICE

Brněnský perník je pojmem nejen v České republice. S mírnou nadsázkou se dá říci, že se jedná o stejně slavné spojení jako plzeňské pivo, mladoboleslavská Škodovka nebo karlovarské knedlíky. Vyrábí se z pseudoefedrinu obsaženém v lécích proti chřipce jako jsou Paralen Plus, Nurofen Stopgrip, Modafen a tak dále.

Rozdíl mezi brněnským a jinými pervitiny je ten, že ho vaří borci, kteří svému řemeslu opravdu rozumí. Recept na jeho přípravu lze s trochou snahy sehnat na internetu, ale co odlišuje kvalitní fet od šitu je právě know how vařiče.

Ti opravdu zkušení prý dokáží připravit perník i několikrát účinější než je bežný čistý metamfetamin. Pak záleží už jen na vás, jestli jej šňupnete, vykouříte, strčíte do konečníku, vypijete nebo jako opravdový fajnšmerk vpravíte do žíly.

O fetování, důvodech proč někdo začne brát a dopadech na jeho život, jsem si povídal se třemi brněnskými perníkáři.

Hráč na Playstationu: „Lidi sou neskuteční hajzli a život je strašně težkej.“

První z našich dotazovaných je občasný užívač pervitinu, muž kolem pětatřiceti, zaměstnaný a s dítětem ve střídavé péči. Při rozhovoru sebou všemožně ošívá, dělá přehnaná gesta a stále si olizuje rty. Zde je jeho vysvětlení, proč bere:

„Lidi sou neskuteční hajzli a život je strašně težkej. Drogy sem nikdy nechtěl brát. V té době sme u kamoša hrávali na pleyovi fotbal. Mohlo mi být kolem dvaceti dvou. Pařívali sme ten fus dlouho do noci a já býval k ránu docela unavenej, ale kamoš furt jel. Pak mi říká: „Dáš si piko? To vařila moje stará!?” Když mi ho nabízel poprvé, byl u toho strašně zhulenej. To vidím jako teď.

Takže sem si ho dal a pak už sem si střílel pravidelně, protože to brali všichni kolem mě a to tě k tomu dost nutí. Je v tom taková silná sociální vazba. Přijde kamoš s pikem a střelí si ho všichni. Jinak bys vypad z kolektivu. Teď už si beru jen občas… a taky sem po tom strašně ztloustnul.”

Mamča: „Na piku to můžu dělat třeba 24 hodin.“

Druhý z dotazovaných je žena kolem devětadvaceti, svobodná matka dvou dětí žijící ze sociálky:

„S pikem sem začla někdy před třema rokama, ale už si ho nepíchám. Byly po tom hrozný stavy. Měla sem strach, bušilo mi srdce a ty dojezdy pak taky stojí za to. Už chceš skončit, třeba se vyspat a tak si po dvou dnech lehneš do postele, ale nemůžeš usnout, furt šlapeš.

Teď to jen kouřím. To je v pohodě. Uděláš si z alobalu takový korýtko, nasypeš do něj fet, nahřeješ ho zapalovačem a kouř z toho do sebe taháš trubičkou. Na mě to docela zabírá, pokud je to dobrej model. Modely sou hodně důležitý. Po dobrým nemusíš třeba dva tři dny spát.

Když seš najetej, tak tě zajímají věci, který tě předtím vůbec nezajímaly. Ze začátku sem měla jakože moc fajn stavy. Nejvíc, když sem si to vzala poprvé. A taky je po tom dobrej sex! Můžu to dělat třeba 24 hodin.

Zatím s tím přestat nechci, i když to ví i moji rodiče. Když se sjedu, tak vždycky uteču a pak se po nějaké době vrátím. Prostě tento můj styl života mně brání přestat. Když seš pár dní na ulici, tak musíš být sjetej. Jinak bys to nevydržel. Zvlášť, když nejíš. Já se někdy najím až po třech dnech…”

Vařič: „Feťáka cítím na pět kilometrů.“

Poslední z dotazovaných to myslí s pervitinem opravdu vážně a je na něj skutečným odborníkem. První zkušenosti sbíral již na konci devadesátých let, zná všechny brněnské vařiče a dnes kromě užívání občas i vaří a dealuje. Jedná se o muže kolem pětatřiceti, svobodného, bezdětného a živícího se drobným kšeftováním. Při rozhovoru typicky „frčí”:

„Jako u fetu jde hlavně o peníze. Peníze potřebuješ aby sis koupil bedny (krabičky s léky obsahujícími pseudoefedrin, poznámka redakce). Ty ti prodají jen někde. Pak uvaříš, že jo, první třep si necháš pro sebe – ten je nejlepší, a zbytek se prodává aby bylo zase z čeho nakoupit.

Důležitý je to načasování, abys to měl čistý. Po nekvalitním fetu, kterej bývá smíchanej často s práškama, otečeš. Nebo třeba když je nažloutlej, tak sou tam zbytky jódu, kterej taky při vaření používáš. Ten má naprosto charakteristickej zápach, kterej se vylučuje hlavně kůží. Proto feťák feťáka pozná.

Ten smrad se nedá s ničím splést. Třeba nastoupíš do plný šaliny a na druhým koncu stojí někdo, kdo bere, a já to okamžitě ucítím. Když budu stát na kopci na úplně opuštěným místě a na jiným kopci bude stát někdo, kdo fetuje, a může být klidně i mlha, tak já poznám, že tam pět kilometrů ode mě je.

Proto se snažíš vařit tak, aby to nebylo moc cítít. Třeba někde na chatě u Brna. Když musíš, tak se dá uvařit i venku. Jednou sme s kamarádem vařili i na Palačáku a normálně kolem nás chodili lidi. To si uděláš takový malý kuličky z vaty, namočíš je do benzínu, vymačkáš, a víš, že každá hoří zhruba 2 minuty, takže jich budeš potřebovat 10. A na těch vaříš.

„Brněnskej perník je jakože nejlepší na celým světě. Nikdo ho neumí uvařit jak tady.”

Teď jedem s kamarádem strašný bomby! Třeba gram naráz. Protože to na tebe už tolik neúčinkuje jak před tím a musíš toho brát víc a přitom tě to nakopne jenom na 12 hodin. Například kdyby sis to vzal ty a přežil to, tak bys po tom 14 dní nespal.

Brněnskej perník je jakože nejlepší na celým světě. Nikdo ho neumí uvařit jak tady. Všechno je to metamfetamin, ale strašně záleží na modelu a jak ho uděláš. Něco ti po vstřelení například ani nenajede, i když podle vůně v tom perník je.

Jednou sme třeba s kamošem vařili a on povídá „Podej mi tu solnou!”. Tak já mu ji dám, on to tam nalije a nic. Začne vyšilovat, co sem mu podal. Ukážu mu láhev s nápisem „Kys. solná” a on: „Ty seš debil, v tom je alkohol!”. Takže sme pak asi dvě hodiny z toho varu destilovali alkohol.

Ale řeknu ti, to byl potom šupovej model! To tě nakope… jakože, když sem prodával v jednom klubu v centru, tak za mnou přišli nějací Angličani, že chcou koks. Já jim prodávám za litr perník jakože koks, oni se po pěti minutách vracejí z hajzlu úplně zfetovaní a že si toho veznou ještě za tři litry. Tak sem jim za tu trojku prodal C vitamín.

V Brně fetuje mrak lidí. Si vzpomínám jak sem před deseti rokama byl na Apokalypse, nakopanej jako prase, teď všude kolem sebe slyšíš tu hudbu “dššš-dššš-dššš-dššššš” a ty stojíš na pódiu a řveš “Lidííí, kdo chce DROGY?!”.

Jednou sem si střílel i v rozjezdu. Prostě sem to potřeboval. Řekl sem „Teď si to tady střelím a vy budete držet huby!“ Začal sem ukazovat na jednotlivý lidi: „Protože ty fetuješ taky, tys fetoval, ty seš právě teď zfetovanej, ty seš zhulenej, ale klidně bys to zkusil, atd.“ A normálně sem si to tam střelil, nikdo ani necekl, pustil sem škrtidlo a hned na mně bylo vidět jak to začlo šlapat. Ostatní jen polykali naprázdno, jeden borec málem slintal.“

Yuhi

Jak se v Brně chlastá (Japonkám, Rakušankám a Američanům)

Yuhi je masérka z Osaky, Martina doktorka sociologie z Vídně a Steven bohém ze San Francisca. Tihle lidi ze všech koutů světa si Brno zvolili za místo pro život. Pro hospodský život. „V rámci globální vesnice se mi nechtělo střízlivět,“ vysvětluje Steve. Martina si sem zase přišla dodělat PhD ze sociologie. Yuhi pracovala v několika hospodách a na rozdíl od ostatních japonských žen, které nepijí pivo, ochutnávala první doušky chmelového moku od maminky už ve třech letech.

„Koncepce tvého článku stojí na sociologicky vachrlatých esencialistických předpokladech o národě,“ upozornila mě Martina, když jsem začal pátrat po rozdílných přístupech k Brnu mezi Rakušankou, Američanem a Japonkou.

Steven nic takovýho neřeší, má v hospodě Mýdlo schovanej ve speciálním kumbálu psací stroj a místo rozhovoru mi svoje názory vyjádřil povídkou. První věta zní: „The shittiest bar in the Brno can almost compare to the best bar in San Francisco.“ (Nejzasranější bar v Brně se moc neliší od toho nejlepšího v San Franciscu). Slíbil mi, že ji dopíše hodně opilej a já zas jemu, že ji otiskneme na blogu.

„Nejzasranější bar v Brně se moc neliší od toho nejlepšího v San Franciscu”

Podobně odzbrojující byla Yuhi, mezi Osakou a Brnem podle jejího názoru není zase tak velkej rozdíl. Z těchto tří cizozemských náčrtů se pokusím poskládat obraz brněnské pivní osobitosti.

Oproti San Franciscu, je brněnská hospoda prostorem svobody, v Americe vládnou přísně rozdělený území, kam se smí a kam se nesmí s pivem, prodej alkoholu je omezen podle času, jeho konzumace podle místa.

Martina popisuje jakým způsobem čeští hostinští podporují pití piva: „Jednou jsem u Čápa – ještě u starého Čápa – udělala tu chybu, že jsem si dala čaj. Čekala jsem na něj půl hodiny. U Čápa si jenom pitomec objednal čaj. A to souvisí s místním hospodským kontextem. Sice nemusíš, ale měl by sis to pivo dát“ vysvětluje.

Podle Yuhi v Brně – oproti Osace – lidi tolik neřeší jestli budou nebo nebudou mít ráno kocovinu. Japonci mají speciální nápoj z bylinek, kterým jsou schopní ji zahnat. Navíc během pití něco neustále jí: „S plným žaludkem toho tolik nevypiješ. Když se najíš dobrýho jídla, seš spokojenej, řekneš, že už si nic nedáš a jdeš dřív domů.“

Podle Yuhi by se v Osace nikdy neujmula hospoda ani bar, kde se zároveň dobře nevaří. Brno má vlastní cestu: „Tady si občas dají lidi něco malýho k jídlu, ale když se řekne dem na pivo, tak je jasný, že se nejde jíst.“ Martina k tomu dodává „Mě připadá, že tady lidi spíš pochopí vegetariánství než to, že nepiješ.“

„tady lidi spíš pochopí vegetariánství než to, že nepiješ”

V Japonsku je navíc silný tlak na to, aby se lidi stále chovali jako střízlivý. Opilost je utajená, a to – podle Yuhi – často i v případě, že se chlastá celou noc. U nás v Brně se za podroušenost většinou nestydíme…

Kulturně nejbližší Brnu je Vídeň a podle Martiny je i hospodská a kavárenská kultura docela podobná. „Lidi v Rakousku, ale nepovažují pití piva tolik za součást životního stylu,“ říká Martina. Podle ní je největší rozdíl v bublinkovém pivu. „Je tam moc bublinek, tolik toho nevypiješ, ale ve Vídni jsou místa, kde mají Starobrno nebo Kozla. Starobrno je tam dost známý,“ dodává. To v Japonsku si na českém pivě příliš nepochutnáte, narozdíl od Číny, kde je česká hospoda přímo na ambasádě.

V San Francscu se platí za pivo pět dolarů a dolar, dva se očekává jako dýško. V Japonsku je levnější nápoj proti kocovině než samotný pivo. A u nás? Pivo je – až na nějakej levnorumovej extremismus – bezkonkurenčně nejlevnější cesta k opilosti a prostředkem dlouhýho pobytu v hospodě. Steve shnuje svou zkušenost takto: „Sedneš si, přijde k tobě pingl, objednáš si pivko, na stole přistane papír s jednoduchou čárou, zasune ho pod popelník. Dáš si ještě jedno? Fajn. Další pivko za dolar a půl. Chlastáš dokud nejseš namol a odcházíš domů. Je to fajn“

Komentujte

Váš email nebude nikde a nikdy zveřejnen

 

Komentáře

  • Digi

    05 Dec 2011
  • pet

    05 Dec 2011

    moc dobrej clanek

  • karel

    07 Dec 2011

    zvláštní že v ostravě si všichni myslí že nejlepší piko maj oni.

  • Vendy

    09 Dec 2011

    Samý hard cory v poslední době. Ale dobrý

  • pixel

    14 Dec 2011

    Nakopat toho zfetovanyho kokota do ksichtu. Hajzl jeden.

  • Neo1tex

    14 Dec 2011

    výbornej článek…

  • aleluja

    17 Dec 2011

    Kazdeho volba kemo :-) ale za ten vitamn C bych ho asi rozbil :-)

    • Tynno

      02 Jan 2012

      no pokud si ho daly hned k tomu tak už to stejně nepoznali,to bude asi pointa :D

  • Buri

    22 Dec 2011

    Toho starýho s berlou znám ze zastavárny..To jeho příležitostně je celkem často :D

  • Fuckerko

    29 Dec 2011

    ten posledni varic ze sebe dela moc velkyho frajera nato ze je to prach sprostej fetak… kazdopadne az mu nekdo udela z huby ragu tak ho ta povisenost prejde

  • frenekka

    30 Dec 2011

    to jejich sebevědomí mi hlava nebere…

  • ....

    04 Jan 2012

    to je docela odvazny rikat, ze v brne je nejlepsi piko :)

  • nikita

    04 Jan 2012

    moc povedenej clanek…je super,ze se lidem ukazuje,jak to doopravdy chodi.I kdyz na tenhle odkaz kliknou nejspis jen uzivatele nebo abstinenti,ze? Neumim si predstavit,ze by si tohle dobrovolne precetla treba moje mamina,uz podle nazvu:-D

    • Rhosta

      09 Jan 2012

      A který jiný kategorie než uživatelé nebo abstinenti ještě existujou? :D Stejně je to dost zajímavý to číst. Jako malej harant, každej dělá v podstatě to samý a pak když začne puberta tak se ty lidi rozejdou do všech možnejch směrů a já si pak přečtu co dělá támhle Franta se kterým jsem si hrál na písku, když mi bylo 5 a ten jeho svět mi přijde jak z jinýho vesmíru.

  • TD

    10 Jan 2012

    Každejpřece ví že městem perníku jsou Pardubice

  • clarky

    02 Feb 2012

    Nechutný … a nechápu, jak tím někdo může žít.