Kavárenští povaleči na začátku dvacátého století oslavovali válku. Prý je dobrý se jednou za čas vyvraždit, aby se národy očistily od zbabělců. Kurevskej omyl. Ve válce, stejně jako v životě, přežije ten zbabělejší. Stačí počkat o chviličku dýl a nějakej vyhecovanej idiot to nevydrží, vyběhne ze zákopu před váma a koupí to z první. Vy se triumfálně posouváte v rozumném třetím, čtvrtém sledu až do osvobozenýho města slzícího vděkem.
„Survival of the fittest“ – už Darwin věděl, že posranost nerovná se zahálka, ale naopak si žádá mimořádné vypětí. Ještě nikdo chytře posranej se ve válce nenechal zastřelit za zbabělost, protože nakonec, krytý dostatečným chumlem těl, přeci jen vyběhl.
Vycítit, kdy se pohnout a kdy zůstat stát, je skill. Naši fotři věděli, kdy vstoupit do strany a kdy třepat klíčema. S rozvojem kompjůtrů ale začala být i posranost sofistikovaná a ne každý ji rozumí. Přinášíme proto základního průvodce kancelářskou posraností 21.století.
Vychcaná tichost
Žádný zvíře v přírodě ještě nechcíplo, protože bylo moc zticha. Evoluce přeje těm, kteří dokážou v tichosti něco uždibnout, v tichosti zmizet do nory a tam se v tichosti rozmnožit.
„Je to usedlejší, takže poctivější,“ doporučují rodiče při nedělní koprovce dceři, že by měla vyměnit hipsterský overal za zkázňující kalhotový kostýmek v naději, že tak dosáhne zaměstnání a platu, který náleží drobnému, hbitému savci.
Uzeniny ohřívaný za normalizace v paneláku nestály možná za moc, ale aspoň si jejich připosraní konzumenti neuhnali neuváženým podpisem Charty 77 chronickou bronchitidu v lochu a nepřišli ani o jedno léto u Balatonu. Každý se mohl v bezpečí sektorového nábytku rozmnožit a ještě doufat, že další v tichosti vychovaná generace zabere trochu půdy za městem, kde si v tichosti nechá vystavit domek na klíč.
Kreativní opatrnost
Metodický klapot kožených polobotek, podbízivý šátek na uniformním dámském saku, servilní mimika a snaživé Mgr., to jsou znaky, podle kterých velká šelma pozná, že jí chcete vyčistit srst a místo překousnutí vazu vám dá peníze na hypotéku a vybrat ze tří druhů menu.
Symbióza: v každé hierarchii padá hovno směrem dolů a smrad posranosti stoupá směrem nahoru. Střední šéf vždy podpoří vzestup toho, kdo ví, že nepičovat, přezouvat se a chodit všude včas a střízlivej je spolehlivý recept, jak udržet tok 19600 čistýho na účet.
Motivační weby jsou plný originality a neurčitých doporučení, jak „jít vlastní cestou“, jenže k Octavii a domečku vás přivedou úplně jiný cesty, než je nějaká vlastní. Nikdo ani šéf nemá nic proti tomu, když občas zapojíte mozek, třeba když potřebuje vymyslet tématickou párty pro generálního nebo praktickou reorganizaci kuchyňky kvůli novýmu kávovaru.
Posraná hlučnost
Třídní šprýmař, přestávkový DJ školního rozhlasu a později bujarý týmlídr elektroprodejců – někteří lidi nadělají za svůj život víc hluku než vyvolávač pouťových atrakcí a přesto, nebo spíš díky tomu, ve společnosti prospívají.
V komunitě posraných je někdy nedělat hluk stejně odvážné jako přestat první tleskat na sjezdu severokorejské komunistické strany. Zda jste dostatečně hluční kontroluje už učitelka v hudebce, o pár let později vás k divoké spontánnosti bez kravaty budou nutit na podnikovém večírku.
Skandování na povel nadřízeného je prastarou hymnou všech posraných, stejně jako bujarý smích tisíckrát denně opakovaným poznámkám o kozách kolegyně. Častokrát to není vzorně vyplněný pracovní výkaz, ale lví řev během hajfajvování se šéfem na beachvolejbale, které vás posune v podnikové hierarchii zase o něco nahoru.
Jak vidíme, posranost není žádná prdel, musíte ji pilovat a učinit z ní součást svého každodenního života dokud nedosáhnete Rimmerova: „Nemůžete mě vyděsit, mám strach pořád!“ Odměnou v týhle hře totiž není nic menšího než obyčejný lidský štěstí a každej pičus na něj má právo.