Už dlouhou dobu se zajímam o českej rap. V posledních letech jsem u jeho vývoje a viděl na vlastní oči, jak hluboko můžou lidi klesnout. Slyšel jsem beatbox alias prdící opice, viděl jsem rapery aka mrtvý slepice. Zkrátka smrad od Teplic až po Rosice. Tahle země je skrz na skrz prolezlá puchem stařectví. Stařectví ve školách, hospodách, obchodních domech, v lidech a hudbě.

Někdy mám pocit, že od stařectví v týhle zemi se obyčejní smrtelníci nikdy neodtrhnou. Podívejme se na našeho novýho prezidenta. Myslim si, že není potřeba se v tom dál patlat a neustále se brodit po bradavky v žumpě. To stejný stařectví platí v hudbě.

Na našem malým rybníčku jménem rap se momentálně nachází tak deset dobrých jmen, když to budu přehánět, a to polovinu z nich vůbec nemusím, sere mě jejich projev a nejradši bych jim za tu jejich blbost nakopal. Zkrátka a dobře, kvalitního rap matra je v současnosti takovej nedostatek, že mi i egomaniaci a rádoby gangsteři příjdou dobrý.

Rap můžeme rozdělit do několika zásadních kategorií. Existuje spousta hippies rapu, spousta gangsta rapu, srdceryvnýho rapu, rapu páchnoucím po lidskejch výkalech a rapu vyvolávající těžký střevní potíže.

Bohužel ani jeden z těchhle rapovejch faktorů se nevyrovná naprosto zastaralýmu a plesnivýmu básničkářství. Básničkářství je jakejsi prapodivnej způsob filosofovat o nesmyslech, kňourat jako štěně, který opustila čubka, cítit se jako spasitel a sdělovat lidem svoje vize formou blití.

Podívejme se do Německa, který s náma sousedí, do Velký Británie nebo Francie. Vývoj asi o pětset bilionů let. Smutný, že zatímco v Británii je Dizzie Rascal „Bassline Junkie“, v ČR jede básničkářství pořád a to na plný koule.

Ale co vlastně to Básničkářství je? Co má básničkářství společnýho se stařectvím a proč si tyhle dvě vlastnosti rozumí líp, než péro s kundou či prdelí? Nevím. Pouze typuju, že se jedná o velice prastarou tradici rýmování. Pojdme si pustit některý básničkářský videa.


A co má teda společnýho se stařectvím? Většinou tyhle „básně“ píšou zasnění trosečníci, připomínající Toma Hankse ve filmu Trosečník, ale není to pravidlem. Máme tu i básničkáře, ktejm je kolem dvaceti a to je na tom nejvíc smutný.


Marně doufám, že se tahle „scéna“ probere a lidi z tohohle odvětví začnou vyrábět kvalitní produkty. Básničkářství totiž nechce umřít. Zkoušel jsem s ním hodněkrát bojovat a vždycky jsem skončil jako padlej voják. Připadal jsem si jako děti z Elm Street, který zabili Fredyho Krugera a on v dalším díle znovu obživnul.

Básničkářství není reálný, není skutečný. Je to jakási podivuhodná nadpřirozená síla, která dělá z lidí přecitlivělý mouchy. Prolítává kolem mě jako duch Casper, kterého jsem před chvilkou vypustil do křesla a ve vzduchu tvoří jakýsi neviditelný obrazce s nádechem veršů od Karla Hynka Máchy.