Střední třída jde do prdele. „Nepotřebuju další projekt, potřebuju prachy,“ povídá u cigarety a latté za čtyři pětky vystudovaná divadelní režisérka před šichtou v obchodě s parfémama.
Koukněme se o dvě století dozadu: zhýralí a znudění mladí šlechtici, bezcílně bloumající životem, opíjející se vínem a nihilismem, hrajou ruskou ruletu a prohrávají fotrovy polnosti v kartách. Dobře ví, že štafetu jim urvali z ruky měšťáci a průmyslníci.
Tahle životní zpruzenost z toho, že vaše existence nemá smysl ani perspektivu, je vlastní každé společenské vrstvě, která upadá. V našem století jde zas do hajzlu střední třída. Policajti a učitelky už jsou jasní, jejich platy se promrdaly stejně jako celý veřejný finance.
Kancelářský krysy se až na pár vyjímek noří do bezednejch informačních fábrů, odkud pár narubanejch kaček hned přelijou hypotečním bankám a lízingovkám. Stejně jako si otroci mohli zazpívat na bavlníkový plantáži, můžou si tihle plniči tabulek a procesovači faktur dopřát leda karaoke na firmením večírku.
Pořád ale existuje dost lidí, kteří nežijí v opravdové bídě, nejsou zapřáhnutí na celej den do šichty. Papírová nezaměstnanost je sice nutí k full-timovýmu hledání práce, ovšem na troskách téhle střední třídy leží hromady volnýho času, kterej se dá prožít v ležérní otrávenosti.
Všichni pod pětatřicet ještě pořád věří ve svou perspektivnost a to hlavně díky seriálům How I met your Mother a Přátelé. Jen pomalu jim dochází, že do kolejí svých rodičů nenajedou, i kdyby chtěli. Nic není lepší než věčně prodlužuvaný mládí. Prachy na černo z brigád ani jinej scénář nenabízí.
„Kolik ti vlastně je?“
Ještě před rokem studoval v Itálii, doma pak během psaní neotřelé diplomky organizoval koncerty, diskuse i filmový večery. Rodiče na něj byli a jsou hrdí a vždy věřili, že bude stejně jako oni úspěšný. Jenže teďka žmoulá na úřadu práce formulář, kterýmu vůbec nerozumí, dokud mu úřednice se stupidním dis. za jménem nepomůže.
Vrátí se do bytu, kde se jeho spolubydlící kasá tím, že je i ve svým věku na volné noze. Volná noha přitom znamená, že půlku každýho měsíce žebrá od ostatních cigára a nájem lepí na poslední chvíli. Následuje vždy několikadenní tah po tom, co peníze konečně přijdou.
Poprvé po roce spolubydlení napadne našeho hrdinu položit tomu druhému otázku, která mu předtím nepřišla důležitá: „A kolik ti vlastně je?“
Věčný lavírování
Statistiky jsou tvrdohlavě zaměřený na rozlišování Zaměstnaný/Nezaměstnaný. Málokterý nezaměstnaný opravdu nic nedělá, na černo si většinou na pár stovek přijde. Podotýkám, že normální prací – šmelit a krást po obchodech umí málokdo.
Kdyby však z toho mála někdo chtěl lepit sociální a zdravotní, nezůstaly by mu prachy ani na nájem. A tak lavíruje mezi zaměstnáním a nezaměstnaností podle nejrůznějších okolností, nálady a ročního období.
Studentský život navždy
Kolísat mezi studiem, uměleckým nebo jinak úžasným projektem a otročinou, která platí nájem, bylo během studií nebo těsně po nich běžnou součástí života všech generací. Kdo neměl prachatý rodiče, ani nemohl jinak.
Projekty se dřív proměnily v job za normální peníze a život šel tak, jak bylo naplánovaný. Dneska dorůstají do středních let ti, kterým se toto nikdy nestane. Živit se něčím podřadným a považovat se přitom za něco lepšího, bude nedílnou součástí jejich života už na furt.
Za barem dneska potkáte nejen výtvarnice dělající super obrázky na cappucino, ale i designéry nábytku nebo experty na chov sladkovodních ryb.
Znuděni úpadkem
Bydlení se stárnoucíma kamarádama bude určitě inspirativní i ve čtyřiceti. Zvládat čím dál lepší a delší seriály a okrajový počiny všech žánrů bez dostatku volnýho času ani nejde.
Mystika znuděných flákačů, kteří dokáží předvídat hospodářský vývoj v Číně a podrobně sledují produkci několika režisérů a kapel, aniž by jim z toho bylo cokoli dost dobrý, tvrdě zasáhla velký města. Všechno začíná být až na pár povinných kultů „tak ňák na piču.“
Flákačský kmen spojený Facebookem. Prostor mezi zaměstnaností a nezaměstnaností se rozšiřuje o odpadlíky v univerzitních městech. Masy chudých mezi sebe konečně přijaly i opravdový vzdělance. Žádnou revoluci to nepřinese, kultura totální skepse totiž nepřipouští žádnou změnu.