„To, že jsou Rosice v hajzlu, se tak ňák ví.“ uvádí nás do tématu maloměsta ležícího kousek od D1 zdejší rodák. „Hele, drogy se tam těžko daj někomu vyčítat, nuda má v Rosicích úplně jiný rozměry než v Brně, lidi žijou hlavně sebevraždama známejch nebo je sami plánujou.“ Abychom líp porozuměli tamní komplikované drogové scéně, bereme s sebou do autobusu kamaráda-experimentálního feťáka a jedeme to ověřit.

Začíná to tu stejně jako ve Vyškově: Lídl napravo, Penny nalevo a za něma Kik pro domácí ťunti. Rosice ale přece jen nejsou takovým lákadlem pro korporace jako hlavní město milovníků slepic a tak namísto plnohodnotného Tesca se musí spokojit s Tesco Expres.

Třicet metrů dlouhá stěna Tesca tvoří a zároveň ohraničuje centrum města. Nejrušněji je u vchodu, který je tavicím kotlem spokojených rodin a neúspěšných zarostlých chlapů, kteří přichází vrátit lahváč a poté se odebírají pohodovým tempem zpět k lavičkám na rohu nákupáku.

Kdyby turisté z Německa nebo Ameriky dorazili na prohlídku Rosic, určitě by se zastavili mezi Tescem a radnicí. Přesně tam je umístěná informační cedule, z níž po stisknutí tlačítka hlas vypravěče deklamuje nejepičtější momenty rosické historie: „Roof of town hall was repaired by architect Valeš, painter Touška glassworker and painter Ventruba, who painted the steeple for 400 crowns.“

Ještě větším překvapením než systematická příprava radnice na potenciální turistický ruch je obrovský trávou zarostlý čtverec, který tvoří poslední část centra obce. Tahle nezastavěná plocha před panelákama je mokrý sen každýho developera malobchodních řetězců.

Po vzdělávací fázi v městským centru jdeme konečně do nonstopu, ve kterým nějakým způsobem nabízej i pizzu, ale podrobnosti nezjišťujem. „Piko tady berou víceméně všichni, nejvíc finanční poradci,“ zasvěcuje nás dvojice mladých malířů/natěračů. Zjevně nás považují za vesničany, kteří se chcou vrhnout do divokýho víru maloměsta. Sehnat fet v Rosicích je prý stejně snadný jako rohlíky. Podle kluků dýluje i jeden realitní makléř, takže i pokud ztratíte nebo zastavíte mobil, číslo, který vás dostane k fetu najdete pod každým nápisem „Na prodej.”

„Když nám bylo patnáct, chodili sme v partě do vilový čtvrti a tipovali auta, z kterejch pak brali rádia, kamery, noťasy a tyhle pičoviny. Dýler, kterej už teda sedí, nám pak dal trochu peněz nebo trochu víc pika,“ vzpomínají natěrači na svoje nejlepší léta a upřesňují, že oni dva vždycky dávali spíš přednost lysohlávkám. S rostoucím věkem ale čím dál víc zůstávají jenom u piva.

To zaujme našeho kamaráda-odborníka na drogy, který se zaměřuje na literaturu o psychedelikách a okamžitě začne vyzvídat ohledně jejich pojetí rozšířeného stavu vědomí. „Ty vole pičoooo…”, nepříjmají perspektivu našeho odborníka řemeslníci, kteří na učňáku celýho čtvrt roku brali padesátku hub denně. „Prostě to byla prdel,“ vysvětlujou svoje pojetí. „Jako u fotbálku sem pak býval zmatenej, vůbec sem třeba nechápal, co to jako je za hru a proč to vlastně vůbec hraju,“ vzpomíná jeden, který se kromě pití piva věnuje ve volném čase opakovanému sledování Star Wars.

„Mě by se strašně líbilo, kdybychom teď seděli ve Vyškově,“ zasní se náš fotograf. Ze snění ho vytrhávají amatérští umělci, kteří nám do non-stopu přišli představit svůj filmový projekt. „Je to o týpkovi, co se chce zabít, ale nepovede se mu to,“ začínají kluci o projektu, kterýmu máme udělat reklamu na Priglu. „Kámoš sehnal vatu a tak jsou tam fakt herci,“ nahazujou udičku. „Už to máme natočený, nechcete si přečíst scénář?“ dozvídáme se nakonec, že jejich důvěra k Priglu má limity a natočený matro neuvidíme dokud neslíbíme banner.

Nabídku piva místo banneru rosičtí umělci odmítají a raději jdou, podle svých slov, „někam něco dělat.” My se vracíme k malířům/natěračům, ke kterým se za chvilku přidává parta vesničanek předdůchodovýho věku navrátivších se z ranní šichty v brněnským skladu. Doprovází je drobnej dospívající kámoš s předkusem, kterej je na rozdíl od zmalovaných skladnic podezíravý:  „Co tady děláte?” ptá se furt dokola. Uklidní se, až když přijde řeč na politiku: „Von ten Vandas je slavnej,“ začíná logicky „ale když ho potkáš, tak se k tobě chová jako normální chlap. Dokonce si na mě našel čas na mítingu,“ dokončuje neméně logicky.

Jako každou sobotu začínaly skladnice s drobným wannabe neonacistou “pařit” už na Zvonařce a pokračovaly i v autobuse. “Celou cestu sem myslela, že se vychhčiju do uličky,” vykládá nejsdílnější z nich oblečená v barevné šusťákovce a v legínách staršího typu, kterým se říká elasťáky. Připomene nám to, že dostat se odsud není lehký, a běžíme na poslední večerní autobus.