Kopečky pervitinu na kartičkách VZP jsou neklamný důkaz, že nikde nepulzuje život tak překotně jako na diskotéce v Kroměříži. “Měla jsem úplně vošoupanou prdel,” vzpomíná mladá maminka na páteční divokou jízdu, první, kterou si po třech letech na rodičáku dopřála. V zoufalé snaze setřást kopance pika sedla na kolo a její zadek dodnes na tuto neplánovanou padesátikilometrovou vyjížďku nočním Zlínskem vzpomíná. Od té doby je radši doma s dětma.

Když chlast nestačí

Tradiční smsky jako „Přijeď do Hodoša, budú tam piva, ožerem sa,” kterými rebelové z Hodonína jitřívali touhy teenagerek ze Strážnice, přestávají odpovídat požadavkům doby. Vidina chlastu dneska už zmalovanou třináctku do rozpálený Karosy nedostane.

Příchod klimatické krize do Vitčic, Němčic, Otrokovic, a Hulína zvyšuje nároky na kvalitu drog, přesněji na jejich schopnost odstřelit jednomu mozek. Suchý víno přestává vyschlý jižní Moravě stačit, navíc radostné hlaholení ovíněných alkoholiků se do polopouště nehodí. Výměna drog je už dlouho na spadnutí. Eroze mozku musí držet krok s erozí půdy.

Evolučně zdatný Jihomoravák si však opět našel cestu. Pervitin. Na rozdíl od blbečků ve městech, si přičinliví vesničani vždycky uměli to, čím se ničí, i sami vyrobit. Bylo to tak s vínem, trávou a je to tak i s fofrpískem. Potřebné ingredience vyzvedávají z lékáren místní bezdomovci, kterým producent zaplatí tágo, aby jednou za čas objeli maloměsto a bylo dost pseudoefedrinu pro všechny.

Příchod pika do Obilnice Česka není zas až tak radikální změna, jak by si přespolní mohli představovat. Lidi, který trajdaj vlakama z prdele do prdele za prací v montovnách a po večerech lejou levnou vodku z Teska a pivka z plastu, nevypadají o nic líp než průměrnej pikař. Od fetek na náměstích Hodonína, Kroměříže nebo Kyjova je poznáte jen podle toho, že nemají žádnou zajímavou historku.

V terénu

„Když slyším Kojetín, cítím hodně lajků,“ padá z nás, zatímco se soukáme do auta, ve kterým je sto padesát stupňů, a jedem z Jižní Moravy jinam na Jižní Moravu. Šumice, Hulín, Kojetín, Kyjov, Vrchoslavice. Políčka jsou všude stejně žlutý. Žlutý jsou zahrady u baráků. Žlutý jsou kopečky i louky.

„No neteče voda, musela se někde přiskřipnót hadica,” pokouší se racionalizovat klimatickou katastrofu chalupník v důchodovém věku. V časném dopoledni se válí ožralej uprostřed své suchem spálené zahrádky u Vrchoslavic a nevypadá, že by ho klimatická změna zas až tak srala. „Chceš vědět, kolik mi náš mladej doveze ročně vína?“ ptá se vyzývavě, ale po podezíravém pohledu na brněnskou značku našeho auta si údaj raději nechává pro sebe.

Pokračujem dál. Někam, kde mají na náměstí aspoň asfalt a kolem něj nějaké podniky.

Novinář běžně stráví stovky hodin investigativní prací, než nabere základní informace o drogové scéně ve větším městě. V Hulíně se stačí zeptat prvního kolemjdoucího. „Vypadám snad, že vím něco o piku? Já s tím nemám vůbec žádný zkušenosti,“ celkem přesvědčivě vypráví místňák studující v Olmiku pedagogiku. “Jediný, co vím, že varna bývala támhle vedle továrny, ale nedávno jim to tam vyhořelo. Další borec si před měsícem dal zlatou, to byl pičus, dobře mu tak. Vařil u svý babičky. Další varna bývala na kraji města, v takový garáži, tam se pouštěla hudba, otevřel si dveře a vevnitř namáčklejch dvacet lidí. Tady je málo lidí, tak smažej všici dohromady. Hlavně v parku, ale pak nechala radnice oddělat lavičky,” vysvětluje aspirující učitel.

Jinde je to podobný. V prdelích s tisícema obyvatel se seznámení s pikem odehrává v parčíku, v prdelích se stovkama obyvatel se potkávají na autobusové zastávce. V Hulíně jim řikají parkaři, v Kojetíně ulicaři a v ještě menších dírách zastávkáři. „Udělal jsem osm vesnic“ chlubil se v Brně před patnácti lety průkopník pervitinu na Jižní Moravě. Pak šel sedět.

I díky jeho vizionářství dodnes dvacetiletí kluci na vrcholu svých pikokariér chodí pyšně po městě s plnou šrajtoflí. Stačí pár linek fofrpísku a jsou schopní hákovat dvanáctky ve fábrech šest dní v týdnu, bydlet u rodičů a vyprávět polourban historky s takovým elánem, až jim teče pěna od huby.

Levels

Nezáleží, jak je člověk silná osobnost, pokud se mu podaří proniknout až do první ligy kroměřížskýho rapu, sláva a životní styl ho dřív nebo později dohoní a zlomí. To je i příběh nejmenovaného MC. “V Kromclu měl hajp jako rapper, pak šel do Hulína, a odsud pak už jako hotovej pikař rovnou do Holešova,” líčí jeho bývalá holka v hospodě. “V Holešově skončíš, protože je tam levný piko,” dodává profesorsky čtyřicetiletej skejťák od vedlejšího stolu.

Holešov má pro fetky zvláštní magnetismus. „Už jsem z toho dostal tři holky, na víc nemám energii. Nakonec jsem do toho spadl zase sám,” vykládá zhroucenej týpek v putyce u nádru.

Konce jihomoravských feťáckých kariér jsou různý. Někdo se na to vysere a ještě to stihne dotáhnout na maloměstskýho blbečka z posilovny, co se fotí na instáč v novejch červenejch teniskách a o víkendech organizuje cyklovýlety. Jiní ale tuhle metu už nikdy nezdolaj a zbytek života se motají nafrčení mezi poli a sklady Jižní Moravy. Naštěstí se piko, na rozdíl od chlastu, v zemi montoven na výkonnosti obyvatel negativně nepodepisuje.

Vlčnovská jízda králů i krásy církevní architektury Kroměříže si vysloužily ochrannou značku UNESCO. Vinařství si vydobylo prestiž i dotace. Avšak pervitin, který sebevědomě odpovídá na sociální, kulturní i ekologické výzvy dneška, dosud na oficiální uznání čeká. Mladý kluky sellící piko přes Facebook to ale nedemotivuje. Až se Česká republika promění ze stepi na regulerní poušť, jihomoravští budou ready.