“Tak co vás k nám přivádí?” usedá za počítač službu konající lékař, který loni vylezl ze školy. Navzdory pohodlným papučím a začínající pleši, která plíživě obkličuje jeho rockerský ohůnek, se ve svých 26 letech ještě nesmířil s tím, že tady na příjmu černovického blázince jeho kariéra končí. “Nikdo vás nemá rád, nemáte žádné kamarády?” pronáší se zpěvností zaměstnance callcentra a prsty má připravené na klávesnici. V hlase je cítít zjevné pohrdání a posměch. Drobný fyzik s odřeným ksichtem, který to chtěl dneska zalomit pod vlak, poté co matematicky dokázal, že podstatou Vesmíru je zlo, neví co by měl tomu mladýmu uchu vykládat a tak jenom mlčí. Ví, že ať už řekne, rozbije nebo pochčije cokoli, stejně ho čeká sprcha, prášky a Krok za krokem ve společenské místnosti.
Brněnská pakárna je plná zajímavých individualit. Od maniodepresivních sebevrahů, schizofreniků, paranoiků, poloautistů, co si serou večer co večer do postele, až po násilníky, kteří provedli něco tak nechutnýho, že to ani soudce nepochopil a tak je poslal “na léčení.” Ti všichni se potkávají na odkladišti pro Brňáky, kde budou dostávat uklidňováky, přeslazený čaj z bandasky a nekonečnou porci nudy.
Samozřejmě šance na uzdravení jsou v pakárně podobný jako v krimu na polepšení. Většinou si odsud člověk odnese pár dalších problémů, aby to mohl na svobodě rozjet ve velkým.
Není se co divit. Personál každýho blázince světa tvoří stejně vyhořelá skvadra, jakou známe ze školních sboroven a poboček České pošty. Když se primář blbě vyspí, nechá relativně normálního člověka v šaškecu klidně o rok dýl. To je dost času na převýchovu v regulérního blázna.
Hrdina našeho článku, z jehož deníku budeme citovat, není jen trapný sebevrah, ale naštěstí mu diagnostikovali i sexuální deviaci, díky čemuž si mohl projít Černovice skrz naskrz, ozkoušet nejrůznější oddělení a metody a podat report, co všechno je v blázinci na piču. Ano, tušíte správně: všechno.
Z provazu na Oddělení 22
Někdo si holt neumí nebo se bojí správně namíchat prášky s chlastem nebo pořádně umotat šňůru a pak se probudí na JIPce u Svaté Anny. Aspoň tam dostane lekci do života, jak správně uvazovat (k posteli). Odtud se jede rovnou do Černovic na Oddělení 22 s nepřetržitým dohledem.
Kromě pláče a dýlování cigaret pacoš brzo zjistí, že jedinej zajímavej program tady je braní prášků. Není to tak zlý jak v pražských Bohnicích, kde podle vyprávění bývalého klienta-renomovaného režiséra “jsme všichni leželi s pěnou u huby, a když někdo promluvil, dali mu další benzodiazepin.” Holt v Brně je všechno menší a víc na pohodu. Fasuje se cosi, čemu sestry říkají “hopsinková šťáva,” po které je mukl trochu spokojenější a pomalejší.
Člověk může být jak chce velkej Raw-bio-eko, ale stejně se po čase začne těšit na ten klid, který prášky přináší a na povel od staničního bratra: “Ústa!” dělá poslušné “Á”. S vychytanou dávkou chemky i zapadající sluníčko svítí o něco tepleji. Někteří, jako třeba Pan Harmonikář, dokonce předstírají záchvaty, aby mu něco pěkného střelili.
Po pár dnech člověka přesunou na mírnější oddělení, kde pacoš přičichne k další, avšak poslední droze: přeslazenému čaji. Pak už zbývá jen Krok za krokem a Simpsonovi v televizi, šachy, pár časopisů a novin s historickou hodnotou, nevyužívaný fotbálek, Člověče nezlob se a Scrabble z éry ČSSR. Jak říká náš hrdina: “Je to takový příměstský tábor bez her.”
S pacienty nikdo nepracuje. Teda kromě “komunity” jednou za 14 dní, během který se kurevsky znuděná terapeutka ptá, jak se kdo cítí a jaký má koníčky. “Šachy, hokej a honění” odpovídá dotazovaný, zatímco terapeutka nervózně lupe kloubama na prstech a stážistka naproti dělá, že si píše poznámky. Má v piči, že jí pacoši nalevo i napravo vidí do zápisníčku, kam si akorát kreslí čtverce a kytičky.
Jaký je účel stanice 22 neví asi ani její personál – teda kromě zabránění neúspěšným sebevrahům to po dobu pobytu zkusit znova. Okna jsou nerozbitná, šňůry od nabíječek se suší na sesterně. Zakázaný je i ořezávátko na tužky. “Člověk, který tyhle pravidla vymýšlel, neměl moc fantazii,” reaguje náš pacoš v deníku: “Třeba tužka, kterou píšu tenhle text by hluboko pod nadočnicovým obloukem svoji práci jistě udělala.” Taky na chodbě z jídelny, kde se čeká, než odemčou dveře na pokoje, je možný se prostě vyklonit a okýnkem do kuchyně si nabrat libovolný množství příborových i kuchyňských nožů bez dohledu kamer. Plánování vzpoury bývá taky jedna z oblíbených myšlenkových her před první dávkou léků na kuřárně.
Nejhorší trest je primář
Psychiatrie má kriminálu blíž, než by si kdokoli tam venku chtěl připustit. Hlavní rozdíl je asi v tom, že sexuální narážky a zoufalou nadrženost tlumí psychofarmaka. Největší projev svobody je házet jídlo ze zamřížovanýho okna ptákům nebo pozorovat, jak čmelák den co den přilétá ke skulině v omítce a neúnavně z ní doluje kamínek. Sem tam člověka ještě zabaví dva maniodepresivní spolubydlící, kteří mezi sebou hrají oblíbenou hru Ty jsi já a já jsem ty. To je všechno.
Pokud něco působí stres, a to kurevskej, tak vizita. Během pár minut primář “rozhodne”, jestli tady člověk zůstane dalších 14 dní. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí padlo dávno před samotnou vizitou, je úplně jedno, jak se pacoš projevuje. Chlápek, co byl ještě před chvílí na řemenech kvůli agresivnímu chování, jde domů, zatímco relativně fungující mukl zůstává dalších čtrnáct dní. Debata s primářem je nemožná, ale dá aspoň muklovi šanci si to v naštvanosti ještě víc posrat. Výsledkem je, že se někteří lidi začínají chovat jako reální magoři a zkusí si třeba, jestli je možný proskočit skleněnýma dveřma do VIP sekce čerstvých sebevrahů (spoiler alert: nejde).
Aspoň tady semtam člověk potká zajímavé osobnosti, jak píše náš hrdina: “Na kuřárně po večerních medikamentech vyděsil Radka nový pravoslavný islamista ukázkami bojového umění, kterými prý při zatýkání přemohl několik policistů, u toho deklaroval známosti s kdejakou mafií včetně osobní známosti s Usamou Bin Ladinem, což dokazoval tím, že na mobilu v Google mapách ukázal naši aktuální polohu. V mobilu má také velké množství islámských náboženských písní a kompletní diskografii Rytmuse. Kdybych věděl, jak nahlas dokáže jeho mobil hrát, tak jsem mu nabíječku nepůjčoval.”
Jinak je na oddělení největší vzrůšo, když se hledá viník, který počůral pytel na špinavé tepláky, nebo kdo ukradl spolubydlícímu hřebínek.
S krimošena na stanici 40
Po nějakém čase se bývalý sebevrah, coby čerstvě diagnostikovaný perverzák, dostává do té nejlepší společnosti: chlápků, kteří mají za sebou dvacet, třicet let krimu, recidivy, a neúspěšných pokusů o léčení. Nejdivnější na oddělení 40 je, že jeho pacienti sebou necukají, netrpí samomluvou, neserou si do postele, prostě vypadají jako kdokoli venku na ulici. Akorát ve svým životě někomu kurevsky ublížili. Tady jsou ale hodní, Cyproplex jim snižuje hladinu testosteronu. “Legrace je pro kluky fyzicky se pošťuchovat, žádnej záchvat schizofrenika ani psycho myšlenky různejch magorů, je to jen pár obyčejnejch chlapů zavřenejch na jednom baráku,” dělá si poznámky náš hrdina během paření Minecraftu na mobilu.
Po kriminálu musí být blázinec úplnej ráj. “Když přijdeš do krimu za znásilnění, tak se tě jen zeptají zvednutou rukou na výšku toho, koho si oprcal. Když byla dospělá, tak seš pro ně akorát čurák, co si nedokázal najít normálně babu, když děcko, jdeš se sprchovat, to znamená zbití a znásilnění ve sprše. Pedofil nesmí na pokoji mluvit nebo jíst u stolu, jí v koutě u záchoda. V noci ho pravidelně budí kvůli mytí chodby a tak. Stěžovat si bachaři znamená jedině to, že při sčítáku zahlásí bachař: “Máte mezi sebou krysu, nebudu nikoho jmenovat, takže pan Přijmení to není,” školí staršina-padesátník mladší kluky u táboráku.
Na stanici 40 to vypadá, že se snaží s pacientama něco dělat: ranní rozcvička jak z komunistické rodinné komedie o zájezdu ROH, péče o sazeničky v černovické zahrádce a neodmyslitelná komunita. Na ni přijíždí jednou za týden psycholog na Harleyi. “Potkat ho náhodně, budu si myslet, že je to zadlužený, rozvedený majitel motorestu s opožděnou krizí středního věku,” píše si pacient, který se díky skupinové terapii dozvěděl, kdo ze spolubydlících zneužíval svoji dceru, a taky to, že opakované únosy a znásilňování v lese jde vysvětlit konspirační teorií o útěku ze spárů mafie.
Jinak je na stanici 40 obligátní, nesnesitelná nuda. I navzdory ní byla účast pacientů ve volbách do evropského parlamentu jen 17,3 procent. Zato zájem o internetovou seznamku je enormní. Nízká úroveň počítačové gramotnosti přímo odpovídá počtu let strávených v kriminále, takže náš hrdina musí ostatním pomáhat se zakládáním profilů: “Hledáš-li seznámení se zajímavým člověkem, nepropásni svoji šanci.”
Zpátky na svobodu, tentokrát už to vyjde
Stejně náhodně, jako si člověka na psychiatrii nechávají, ho i pouští. “Ptal jsem se, při odchodu psychologa, jestli si myslí, že jsem nebezpečný. Prý jenom sobě,” říká člověk, kterého léčebna naučila dvěma věcem: lidi jsou svině, co se navzájem akorát využívají a příště je potřeba se zabít spolehlivě.
Jak píše sám: “Člověk se chce svobodně zabít. Zdravotnický systém shledá, že to pro něj není dobré a sebevraždu překazí. Následně člověka připraví o svobodu, rozloží a zdegraduje život, který si i předtím chtěl vzít. Myšlenky na sebevraždu jsou venku nárazovité, v léčebně trvalé a prohlubující se. Blázinec bez doktorů je krásný svět, blázinec s doktory je nezasloužený trest.”