Nehybně ležícího člověka, kterýmu čouhají z krku trubičky, dokáže potěšit i sýkorka na parapetu. Se stejným vděkem se vztahuje ke světu generace dnešních spokojenců, kterým už schválili hypotéku, nebo je aspoň už přijali na vysokou, nebo ani to ne. Každopádně už jim zbývá jen vychutnat to prchavé, co život nabízí.
Krutý exování před třicítkou je definitivně out, teď valí na plný koule pomalý tlení, zdánlivě nudný, ale zato plný radosti z každého “oběda s přáteli”, “pěkného výletu do přírody”, “koncíku s bezva lidma” nebo dokonce “fotografického workshopu s Janem Šibíkem.”
Mírné pousmání, poklidný šepot a blažené přivření očí při každé příležitosti jsou zbraněmi moderního Onkaře. Podstatou onkostylu je totiž chovat se, jakože člověk chcípá.
FB Onko
Fotky a popisky onkařů vyjadřují epický smutek a snahu vychutnat každou chvíli na tomto světě. Srdíčko onkaře se zatetelí vždy, když zjistí, že něco je příjemné na pohled, poslech nebo omak, a tak hned vytahuje mobil a sdílí svou chvilku před smrtí s ostatními. Z každé krátké kalby s pár demantama ze školy se stává kouzelná chvíle s báječnými lidmi.
Veškerý spolčování onkařů je vůbec plný magie a radosti z debilních detailů, jako když nasněží, nebo když uvidí v šalině mladou holku: “Viděl jsem dívku v červené skládané sukni, jak z nějaký knížky. Poslouchala si hudbu a tančila si na zastávce, tvář rozjasněná. Jsem moc rád, že jsem ji dneska viděl,” přidává onkař v plné síle na svůj láskyplně udržovaný FB profil další porci štěstí smrtelníka.
IQ onko
Onkostyl není vůbec cizí ani intelektuálům a vysokoškolským pedagogům. Květnatý jazyk se při zapisování nicznamenjících příhod z MHD hodí. Jedině vzdělanec může svou debilitu performovat beze strachu z nedostatečně zvládnutého jazyka. Sebevědomí, že každou slepou uličku významu je schopný vykrýt nějakým latinismem, mu dovoluje onanovat nad nejhovadštějšíma banalitama včetně padesáté fotky vlastního ksichtu vleže na pláži s hláškou o tom, že je na pláži, a že je pro tuto chvíli opravdu rád na světě. Byť o svinstvu v Sýrii ví.
Se zápalem ezopiče vzdělaný onkař zařadí událost (spatřil na zastávce tramvaje dívku) do sociologického kontextu: “Pojďme hledat naději, jaká se skrývala v té červené sukni a za jasnýma očima dívky z Židenic!” Tuhle hlášku nenapsala prodavačka z Kauflandu, ale akademik s několika tituly, zocelený mnoha lety nezájmu o jeho psanou produkci.
Onkodrama
“Užívej každý den, jako by byl tvůj poslední,” procítěně rapuje dýler pika i smířeně tweetuje babička z hospicu. Oba se řídí Aischylovou poučkou, že “jak tam není smrt, je to vo hovně.”
Každej scénárista to zkouší se zápletkou o lásce, pracovním konfliktu, dospívání, ale nakonec stejně zjistí, že děj jde do prdele a musí někoho nechat chcípnout na raka nebo aspoň musí někdo objevit hlavnímu sympošovi nádor na koulích. Když to funguje Stalonovi, tak proč ne českému dramatikovi, jehož diváci by se po desátým zopakování slova “šukat,” mohli přece jen začít nudit.
I v běžným pohybu mezi kanclama, montovnama a hypermarketama je to teprve smrt, která jediná dává pocítit, že aspoň o něco jde. Šérování poetických ezomemů “Pravé přátele poznáš když…” by bez vědomí toho, že už to celý nebude dlouho trvat, bylo úplně na piču. Smrt na rozdíl od života aspoň nabízí jakejsi příběh, ve kterým sračky jako přátelství můžou něco znamenat.
Národní a přírodní onko
Tradice, zvyky, Haná, solidnost, starý dobrý časy, první republika, protektorát – mrtví by mohli vyprávět. Ale nemůžou, jsou mrtví. Nacionální onkostyl není klasickou nostalgií po starých dobrých časech, ale je o umírání tady a teď v lůnu Matky Země – samozřejmě ohraničeném mezinárodně respektovanými státními hranicemi.
Osvícení onkaři, kteří zjistili, že Polárka je vidět i z Ghany, si mírumilovně užívají lidskými hranicemi nespoutanou přírodu jakožto celek. Vzrostlé stromy, pěkné potůčky, hbité kmitání křídel kolibříka a západy nad fjordem tady budou, i když my už tu nebudem. Ach. Každý výlet do Skandinávie by mohl být tím posledním. jedině poctivý fotografický záznam dává onkařům vědomí, že jejich bytí se vrylo do věčnosti stejně monumentálně jako pobřežní skaliska.
Krása mládí a smrt starého člověka
Onkař, který právě překročil třicítku se on-line dojímá nad “životní silou mladých, někdy radikální, někdy čistou, někdy i destruktivní.” Užívá si fakt, že mládí je sice počáteční, ale už probíhající fází chcípání. Mládí je pro onkaře důležité jen jako mocné vzepětí: První z Posledních nádechů.
Stavidla dojímání povolí na max, když někdo doopravdy chcípne. Stejně, jako když alkáč přijde do hospody nebo technař na párty, ví onkař po smrti známého člověka okamžitě, co má dělat. Žádný svůj status nemiluje více než ten, který může začít křížkem a k němu přiložit fotku, z níž promlouvají moudré vrásky a teplý dědečkovský pohled zpod kostěných brýlí.
Real Onko
Na větu “statisticky vám zbývají dva měsíce, ale nejste statistika, jste individualita,” se onkaři třepou celej život. Praví terminátoři onkostylu jsou v terminálním stadiu rakoviny. Teprve, když onkař spokojeně klepe na nebeskou bránu, může si být jistý, že to všechno mělo cenu: že správně vychutnával každou chvilku jako tu poslední, že každé krásné jaro dost prožil, a že každé setkání s každým blbečkem na zastávce uměli ocenit jako moment, na který se nezapomíná.