Tento článek obsahuje praktický návod, jak se udržet na výplatní pásce libovolné společnosti na libovolné pracovní pozici po dobu zhruba dvou až šesti měsíců – záleží na výši dluhu, který potřebujete splatit nebo délce toho nejsychravějšího ročního období.

Půl roku považuji za maximum, které se podaří člověku, jako jsem já nebo čtenář tohoto článku, u firmy uhrát.

Nejsem ani strojař ani stomatolog. Když jsem si vybíral obor na vysoké škole, nenapadlo mě, že by měl mít souvislost se zaměstnáním. Nejprve jsem chtěl studovat pouze Filosofii, nicméně na poslední chvíli se ve mě ozval pragmatik s tím, že si musím přidat obor, který mě udrží nohama na zemi, a tak jsem zvolil kombinaci filosofie-religionistika.

Naštěstí jsem s vysokou školou skončil už v půlce bakaláře, díky čemuž jsem získal důležité roky navíc ke studiu otázky, kam až je možné zajít v pracovněprávním vztahu. Své zkušenosti shrnuji v tomto článku.

1. Vykašlete se na pohovor

Někteří lidé si myslí, že v pracovních pohovorech fungují určité zákonitosti. Ale není to tak, uvědomit si to je prvním krokem k úspěchu.

Na pozici on-line marketing specialist nejlepší středoevropské právnické firmy jsem se dostal tak, že jsem popsal A4ku s životopisem naležato. Na osobním pohovoru mi pak ředitelka business developmentu oznámila, že mám neortodoxní metody, a to se ji líbí. “My právníci jsme taky tak trochu střelení,” mrkla na mě spiklenecky.

Finále pohovoru jsem pak vyhrál tak, že během řeči zakládajícího partnera kanceláře o bankovním a pracovním právu, jsem poznamenal, že mám rád Gogola a Vančuru.

2. Přiveďte šéfa do rozpaků

Trvalo mi dva nebo tři pracovní poměry, než jsem si uvědomil důležitou a pro mě nesmírně překvapivou věc: na pracovišti se pohybují většinou lidé, kteří chtějí pracovat a to samé si myslí o vás. Takže i když se vám pracovat nechce, můžete pracovat alespoň s pracovním entuziasmem ostatních.

Předstírat, že o tomhle konkrétním džobu jste snili celou školu a byla by pro vás ostuda dostat padáka, dokonale splňuje očekávání vašich kolegů a nadřízených. Zároveň je to vděčný, i když vyčerpatelný zdroj rozpačitosti vašeho šéfa, kterému je po nějaký čas hloupé vás vyrazit. Dřív než se tak nevyhnutelně stane, bude na vás aplikována celá škála HR postupů a pokusů o zefektivnění a správné naložení s vaším lidským zdrojem, vždyť přeci chyba není ve zdroji, ale ve způsobu jeho vytěžení.

Rozpačitost je nejmocnější zbraní nefachčenka obzvláště ve společnostech s vysokou mezinárodní kulturou. Když jsem například do renomované auditorské společnosti chodil v montérkách a mikině s kapucí, dostal jsem hned první den na stůl vytištěný dress code jako varování. Výsledkem bylo, že jsem začal nosit k montérkám mikinu bez kapuce a trvalo dva měsíce, než byl dress code updatován do podoby, abych mohl dostat padáka. Dva vítězné měsíce. Dějiny se neptají, jak se vám podařilo zatáhnout nedoplatek za plyn a elektřinu.

3. Přihlaste se do krachující firmy

Úplně nejlepší je upíchnout se u nějakého potápějícího se polostátního kolosu. Když management rozkrádá firmu zevnitř, má tendenci zoufalou ekonomickou situaci řešit nikoli škrty mezi svými nejbližšími, jako jsou markeťáci, hr, pr a podobně, ale mezi usmolenou masou dělníků, kterých je jak švábů a hlavně se nepohybují ve stejném baráku, ale nějakých odlehlých výrobních halách, jejichž adresy častokrát ředitel ani nezná.

Moje kariéra v jednom takovém podniku začala, když mě jeho tiskový mluvčí požádal, abych napsal článek na téma synchronizace semaforů s provozem trolejbusů a to jak z hlediska integrovaného palubního systému, tak dálkového řízení dispečinkem. Vznikl pravděpodobně nejčtivější text v dějinách dopravní populárně naučné literatury.

Poté, co jsem prošel lékařskou prohlídkou a podepsal na personálním odboru smlouvu, jsem si začal oťukávat, zda si je vyšší vedení vůbec vědomo, že u nich pracuji. Když jsem zjistil, že nikoli, přestal jsem chodit do práce a pobíral dva roky výplatu. Období časové a finanční hojnosti bylo přerušeno až s trestním stíháním celého vedení společnosti, které bylo nahrazeno novým, racionálnějším.

4. Flákejte se otevřeně

Lidi z kanclů milují úleťáky, androše, takový ty pohodáře, kteří se neučí, ale cítíte se poblíž nich v pohodě a tak nějak svobodněji. Když v kancelářských krysách vzbudíte tenhle stereotyp, máte nadlouho vybráno. Přímo se od vás očekává snížená pracovní morálka, kterou budete kompenzovat vtipností a nadhledem.

Někteří kolegové možná začnou kouřit, aby s váma mohli chodit na cigáro. Budou vás potom se slzami v očích prosit, abyste vykázali alespoň nějakou činnost a nešli na dlažbu. Nakonec vás stejně neodstřelí vás přímý nadřízený, ale jeho šéf, pro kterého jste pouhá do očí bijící nákladová položka

A nakonec: Odejděte se ctí

Po několika letech se naučíte balancovat na kluzké hraně mezi únavným napomínáním a vyhazovem do té míry, že těsně před pádem sami bez morální úhony seskočíte do vřelé náruče nezaměstnanosti. Nenechávejte do sebe strkat. Když už vidíte, že je situace neúnosná, že každým momentem přijde supervizor na to, že jste celé tři měsíce házeli faktury do skartovačky, místo abyste je zadávali do SAPu, tehdy je nejlepší moment oznámit, že vás práce nenaplňuje a chcete se posunout dál.

Namísto rezervovaných a rozpačitých výrazů kolegů a kolegyň vás při poslední cestě z kanceláře budou provázet zasněné pohledy těch, kteří obdivují odvahu jít do neznáma, ačkoli ji sami nemají. Vy zase budete moct u piva a ve výkopu machrovat, že jste „se na to mohl těm hemeroidům vysrat.“

Velké podniky a zejména korporace jsou vděčnou dojnou krávou pro každého flákače. Nemusíte se bát, že na to nemáte. Nechte na sebe působit dlouhodobé strádání, frustraci a z ní plynoucí bezohlednost k ekonomickým cílům zaměstnavatele a úspěch na sebe nenechá dlouho čekat.