„Rodiče se tahali s pluhem na poli, nebo s paleťákem po skladu a jejich děcko trůní na ergonomický židli. Sny se můžou splnit i v coworkingovým centru, stačí si jít za svým.“
Zdroj: Facebook

Na to, že s boháčema první generace, tedy těma, kteří na zbohatnutí makali, se blbě kalí, si stěžoval už Sókrates. Dobrá párty se dá zažít až s těma, co se bohatejm rodičům narodili a nemají potřebu furt dokola vykládat svůj – jistě krušný – životní příběh a všechny okolo ubezpečovat jak moc se nadřeli. Tohleto věděli už ve starým Řecku.

Prudič aténských otrokářů a demokratů ale nemohl tušit, kam to povede, až vznikne střední třída, do který budou chtít všichni patřit a města kvůli tomu zaplaví děcka buranů ověnčený VŠ titulama a plný nadějí na práci v teple.

Pokud se upocený myši splní sen o kancelářské profesi a tříměsíční výpovědní lhůtě, stává se tento dobyvatel drobného úspěchu ihned odborníkem v oblasti drobného úspěchu, který každému vřele doporučuje jako lék na všechny boly. Vlastně do něj dokáže napěchovat celý Kosmos.

„Dodělej si školu, co tě baví, najdi si práci, která tě naplní a začni běhat, ať si vyčistíš hlavu,“ není věta ustaraný maminy, ale mantra burana přesvědčenýho, že v životě kráčí správným směrem. „Šéf to dělá taky tak. A ještě chodí na box,“ naznačuje expert na korporátní pravidla compliance, že prostor pro rozvoj zůstává otevřený i do budoucna.

Udělat se sám

Self-made man znamená v Americe člověka, co místo střední školy pájí u rodičů v garáži elektronky, aby se dvacet let nato lidi po celým světě smáli sobě navzájem, že nemají jeho nejnovější model laptopu. V gangsterkách od Scorseseho „Made guy“ začíná ještě mnohem dřív, aby se ho v pětadvaceti báli všichni fízli v hoodu a bohatí hoteliéři mu při předávání výpalného líbali prsten a ještě k tomu vypadá i v momentu, kdy ho zastřelí, pořád dobře na kameru.

Nikoho takového vy ani já neznáme, zato jsme se potkali už s množstvím variací kluka, kterej sice jako školák sešel z cesty, když zapálil obecnímu bláznovi přede dveřma papírovej pytlík a šmíroval starostovu dceru při převlíkání, ale nakonec zmobilizoval všechny své morální a intelektuální schopnosti, aby to dotáhl na poradce v pojišťovně.

Video: ne každý o sobě natočí při služebním povýšení teskný videoklip, ale nemalý kousek Jána Bottyána je v každém snaživém křupanovi.

Proti všem

Zatímco doktorskej synek v depresi kouká z okna openspejsu v brněnský parodii na mrakodrap s jedinou neodbytnou myšlenkou „Jak jsem se dostal do takový piči?“ jeho kolegyně původem z Hodonínska, bez vyzvání a bez ustání nadšeně recenzuje vše, co se jí v jejím novém skvostném životě přihodilo – divadelní představení, které včera viděla v MĚSTSKÉM divadle, večeři z etnické kuchyně, kterou jedla, a šaty z přírodních materiálů, které vyzkoušela.

„Já to prostě nechápu, proč se trochu neseberou?“ hodnotí o pauze kolegyňka při lehkém obědovém salátu nicotné životy bývalých spolužáků z maloměsta, kteří na rozdíl od ní nevyrazili do malého velkého brněnského světa a v hodonínských putykách zapíjejí vlastní zbytečnost či se neosvíceni reflektory Mahenova divadla vitálně rozmnožují, „buransky rodinkaří, grilují a jezdí o víkendech na kole jako pitomci“. Doktorský syn se u jejího lamentování snaží tvářit ještě ležérněji než obvykle.

Stejně jako husita na mapě středověký Evropy stojí mladý zaměstnanec globální korporace z lokální Vysočiny doslova proti všem. Pro prachatý děcka má jen posměch rurál-hustlera, zatímco rodákama, kteří nedokážou spolu s ním se zaťatými zuby stoupat stále výš, opovrhuje ještě několikanásobně víc. Vhodné příklady pro poučování ostatních o životě si tak musí mladý kariérista z chudých krajů brát především z vlastní biografie:

„Já jsem si nikdy na nic nestěžoval, to není můj styl, prostě jsem chodil na brigády a ve volných chvílích se učil. To je snad normální. Ať mi nikdo neříká, že nemohl zvednout telefon a po nějaké práci se nepoptat. Já to moc dobře vím, že když se chce, tak to jde. To jsou jenom výmluvy, že ne. Mě nikdo nedával kapesný, mě nikdo nekoupil auto, mě nikdo nedomluvil lepší práci. Mě ne. Všechno jsem si zařídil SÁM.“

Jednou větou na večírku pak dokáže pofakovat lidi bez pravidelného příjmu i pracháče, kteří žádnej pravidelnej příjem nepotřebujou, a tak právě slůvko „sám“ se v jeho monolzích stává zářivým majákem. Prestiž plynoucí z práce pro značku, kterou “ty búra viděly leda na billboardu” je pro kariérně orientovaného vidláka dostatečnou satisfakcí za celoživotní tanec v korporátním tempu.

Kulturní a bio nadhled

Socioekonomická převaha, spočívající v o pět tisíc vyšším platu a o tři tisíce vyšším nájmu, dodá natěšenýmu vidlákovi pocit, že rozumí běhu světa a je povolán udílet rady méně úspěšným a hlavně méně šťastným obyvatelům zkurvené evropské periferie. I středně postavení pracovníci středně velkých firem mohou být pravými experty stran životního stylu a kulturního vybití. Dvě hodiny volného času denně jim k tomu dávají ideální podmínky.

Při návštěvách “tam doma” se snaží posunout nahoru ty, kteří zůstali. Věrni sami sobě hledají úspěch především v kázni: „Měl bys s tou svojí kapelou víc zkoušet a nebo si raději vůbec založit novou kapelu. Podívej se na mě, myslíš, že mě do Citibank vzali kvůli tomu, že jsem chlastal s kámošema v garáži?“ kasá se před nedůvěřivými Vsetíňáky mladý muž s vlastní kójí v kanceláři, který v rámci svého hudebního vzdělání dokáže odlišit dechové nástroje od strunných a jeho hudební velkorysost spočívá v tom, že “Poslouchám všechno. Od Kabátů po U2”.

Aby svému hrubému třicetitisícovému platu dodali na ještě větší vážnosti, nezapomínají ti nejpoctivější pracanti neustále připomínat svůj ubohý původ. Ať už vyrůstali v paneláku ve Znojmě nebo ve skrovném domku na Valašsku, teprve na pozadí bídy a prostoty domova a omezených perspektiv Zemana volících rodičů, vynikne jedinečnost a skvělost korporátního otroka s vlastním automobilem.

S “nízkým, ale poctivým” původem se dá libovolně pracovat. „Mě hrozně trápí, jak se dneska lidi stravujou, zejména ti chudší,“ dokazuje třicítka v kostýmku, že ani chladně klimatizovaný vzduch openspejsu v ní neuhasil oheň sociální reformátorky z chudých poměrů. „A přitom to není otázka peněz,“ pokyvuje na šéfa, kterýho by zvýšení mezd ve šlapanickým skladu mohlo stát prémie, „stačila by osvěta…“

Meziříčí, Brno, Praha… Londýn, New York

Dobře usazenej a spokojenej Brňák „má nejradši Prahu ve zpětném zrcátku,“ jak říkal kdysi jeden bodrý sedlák kandidující na hejtmana Jihomoravského kraje. Výchova v tomto duchu podlamuje při přesunu do Prahy nohy “brněnském synkům”, kteří od dětství slýchali děsivé historky o svinskejch cajzelch a v hlavním městě si nekoupí ani cigarety bez očekávání záludnosti od vyčůranýho čížka. Ovšem vesničan, který Brno zažil jen jako student a Praha mu pak nabídla velkou kariéru, se pod plynovými lampami doopravdy urve ze řetězu.

Pouhá procházka po Staroměstském náměstí a četba smsky od nejlepšího kamaráda znějící „ty prazska kurvicko“ mu stačí na to, aby se mu do mozku vyplavily hormony úspěchu v množství přinášejícím euforii. Brno a Praha se v nabuzených očích stávají osudovými schůdky oslnivé kariéry, kterou je v matce stověžaté nutno posvětit kosmopolitními názory, nadužíváním anglismů a životním stylem, který buránek odkoukal v seriálech.

Světovost už na studiích tvrzená na Erasmu ve slovinský Lublani nebo na podřadný anglický škole, rozkvétá ve filiálce nadnárodní firmy do plný krásy a není nic lepšího než ji hledat i v soukromém a intimním životě. Když to brýlatému ajťákovi nevychází se žhavými Španělkami a i slečna z personálního pochopí, že newyorskej expat s mužným plnovousem v Praze spíš než životní partnerku hledal holku na píchání, tak oběma nezbývá než potvrdit maloměstskou predestinaci a vzít si ťunťu z kanclu – zato z Litvy, respektive prdelatou Portugalku, která utekla před nezaměstnaností a v Praze hledá práci nebo aspoň manžela. Teprve manželství s brejlatou trubkou z italské obdoby Hodonína, smazává ve vidlákových očích poslední stopy čouhající slámy z bot.

Vidláctví jako vítězství

Řeči jako “Já když dojdu tam k nám do tý zahulený čtyřky, tak je mi tak nějak dobře, lidi jsou tam upřímnější a ta krajina!” vystřídá novopečený Pražák bez mrknutí oka kdykoli za výsměšný “Nojo, tak voni ti vidláci tam u nás byli tak max dvakrát v Chorvatsku, třikrát v Praze a to je celý” a ani se nezastydí.

Krásu rodného kraje je třeba hýčkat a vlastním buranstvím pohrdat podle toho, co zrovna udělá větší dojem na šéfy a důležitý známý. Dojetí a opovržení nejsou v žádném rozporu, naopak, jak říkají korporátní zkurvenci je to: “Win-win”. Stačí vědět, kdy co použít.