Odyssea na Křenové: po stopách klesající ceny piva

DSC_0623

Množství nonstopů na křižovatce Křenky a Koliště je tak vysoký, že by se člověk mohl ožrat rovnou tady a dál už nechodit. Při pohledu na mapu by se tohle místo dalo považovat za součást centra, ale naživo je jasný, že periférie začíná hned za železničním mostem. To se netýká jen vzhledu ulic, ale i ceny piva – ta totiž hned pod mostem skokově klesne a pak už klesá pořád.

Nonstopy a herny táhnoucí se směrem od města po Křence mají spočítaný asi jenom policajti, kteří to čas od času berou kus za kusem. Do některých z nich se bez poctivý závislosti na matech ani nedostanete. Štěstí zkoušíme hned v Casinu Admiral. Vítá nás mladý muž s vizáží newyorskýho vzdělance:

„Poprosím o občanky pánové.“
„Já mám jenom řidičák.“
„V tom případě bohužel.“
„My bychom si dali jenom pivo.“
„Tak to bohužel vůbec nepřichází v úvahu.“

Dvacet čtyři

V D D nonstopu vedle Mandragory bedny nemají. Divoký představy o této oblasti rozptyluje mamča-barmanka, která se štamgasty sleduje předávání Slavíků (Mistr-Antichartista-Zlatý hlas zrovna performuje na téma evropská integrace: „se všemi“ a „na věčné časy“). Pivo je za dvacet čtyři a dál to bude jenom lepší. „Ona je furt taková dětská“ rozněžňuje se připitý padesátník nad stříbrnou slavicí Luckou Vondráčkovou.

V nonstop herně JoJo obsluhuje další mamča. Hosti žádný, bedny všude. Společnost barmance dělají tři skinheadi. Ani tady nám pšenka nekvete:

„Co to bude?“
„Dvě piva.“
„Čepovaný nemáme, tady v okolí jsou restaurace.“
„Tak lahváče.“
„A budete hrát (největší z mladíků si stoupá)?“
„Ne.“
„Ale to je herna, to je jenom pro hráče.“

Dvacet dva

V Tictacu jsou sice taky maty, ale taky rozsáhlá pivnice. Pivo klesá na dvacetdva. Jediný hosty tvoří vyřízení chlapi sólo nebo ve skupině pospávající u plazmovek (narazí dneska ještě někde milovník klasiky na normální bednu?). Výjev z války Severu proti Jihu a vietnamská obsluha dává místu kosmopolitní ráz.

Dvacet jedna

V Mementu narážíme na rodinný drama páru smažek. Po stěnách jsou tu opět dvě plazmy, ale prostor je rozdělenej dřevěnejma mřížovejma stěnama do boxů, pro soukromý aktivity ideální. Nezletilým romákům tady nalijou maximálně kofolu. S pivem už jdem na dvacet jedna.

Zkoušíme další hernu, opět s vietnamskou obsluhou. Opět neúspěšně. Napřed zvoníme, ale slečna reaguje až na pivama posilněný bušení:

„My bychom si dali dvě piva.“
„Nemáme pivo.“
„Určitě, ne (ukazujeme na logo pivovaru)?“
„Ne, určitě.“

Dvacet

Vedle má naštěstí starej hipík bar Bílý Lev. V něm nejsou bedny ani lidi. Akorát plazmová telka, na kterou starej hipík čumí. Taky má zamčeno:

„Proč zamykáte?“
„No, to víte, hoši,“

usmívá se majitel. Pak ještě nadává, že mu nedovezli uzený a dovezou ho až v pět ráno.

A devatenáct?

Pivo končí na dvaceti. Gurmán, kde ho mají za devatenáct, byl zavřenej.