Tenhle podnik není nějaká obyčejná nalívárna s parketem, nýbrž akciovou společností nabízející možnost „oslavit výjimečnou událost svého soukromého nebo obchodního života.“ Prďácká atmosféra je natolik důkladná, že se tu sami cítíte být akcií ztracenou v kapse manšestrového saka. Více
Na komunismus se u nás vzpomíná různě. Láska či nenávist vede majitele putyk a krámků k sentimentální či ironické výzdobě. Častokrát se ale jedná o neuvědomělý retro – ve schopnosti na nějakým místě zastavit čas Brno konkuruje Adamovu. Některý občerstvovací zařízení se tak mění v malý muzea.
Asi nejpovedenější retro lze najít na zastávce tramvají Zvonařka. V bloku domů, který jsou určený k demolici, přežívá svébytný obchůdek se stejně svébytnou otevírací dobou, majitelem i klientelou. Otevíračka v pět ráno je využívána vrchovatě. U pultíku pod portrétama prezidentů do roku 1989 se od rána tísní několik chlapů cucající lahváče. Poznání, že jsou lidi, kteří si na pivečko rádi přivstanou, je svým způsobem přelomovou pravdou o životě – ne nepodobnou ztrátě věnečku. Více
Množství nonstopů na křižovatce Křenky a Koliště je tak vysoký, že by se člověk mohl ožrat rovnou tady a dál už nechodit. Při pohledu na mapu by se tohle místo dalo považovat za součást centra, ale naživo je jasný, že periférie začíná hned za železničním mostem. To se netýká jen vzhledu ulic, ale i ceny piva – ta totiž hned pod mostem skokově klesne a pak už klesá pořád. Více
Nemůžete už ani cítit belgické pralinky nebo sushi? Unavují vás každodenní návštěvy francouzských pekařství a roztomilých obchůdků s biozeleninou? Nejvyšší čas vzít si svůj košík v koloniálu prošlými potravinami. Možná se kolem vás u chladícího boxu prosouká i sám Marek Vašut. Více
Kapela To žluté, co máte na kalhotkách na konci srpna vypustí nové video. Jeho část se bude natáčet v neděli na přehradě. Vzhledem k tomu, že se na režii spolupodílí Prigl.cz, nemohli jsme vybrat lepší místo než nudapláž Osada. Pan Ivoš, který ji provozuje už tři roky nám slíbil, že nebude nutit nikoho do naha. Přesto bude mít každý, kdo se svlékne naše sympatie. Více
Jsou lidé, pro něž je vrcholem dobrodružství zajít do non-stopu. Jiní v něm tráví pár hodin, když zavřou ostatní podniky. Jak to ale vypadá, když chcete v non-stopu strávit celý život? Pak se pravděpodobně uchýlíte do zatáčky ulic Vranovská a Svitavská, kudy projíždí Čtyřka do centra.
Na trase dlouhé zhruba padesát metrů – tak akorát pro večerní procházku z jedné putyky do druhé – stojí tři non-stopy: Herna, Herna Bar a Monako Bonus. Každý z nich plní odlišnou roli v životě svých obyvatel a dohromady tvoří kompletní síť občanské vybavenosti.
Bezpečí domova nabízí Monako Bonus alias U Syndibáda. To, že jste skutečně u někoho doma, poznáte při vstupu na záchod. Stačí si splěst nepopsané dveře u pisoárů a vlezete rovnou do postele obsluze. Čepují tu dva postarší bratři z Vietnamu – zatímco jeden obsluhuje, druhý si dává šlofíka v sousedství močících hostů nebo připravuje krmi na vařiči v úklidové místnosti (rovněž na záchodě).
Nelze se tu cítit neútulně. V místnosti s automaty se suší prádlo, v rohu stojí televize a z jukeboxu vyhrává Armstrongův What a Wonderful World. Jako welcome drink dostanete vodku, kterou si musíte samozřejmě zaplatit.
Štamgasti, z kterých se tu reálně stali nájemníci, v pravidelných periodách vyskakují k tanci, laškují s trpasličí dámou Kateřinou a na ulici se otevřenými dveřmi line song: „Vstávám sama den co den, prázdnější než dřív.“
Stejně jako v Monaku, čepují i v Herně za zatáčkou výhradně Vietnamci. Herna má především socializační roli. Chodí se sem za přáteli popovídat a tak tu nenajdeme jukebox. Atmosféru kulturní místnosti spoluvytváří mládež postávající a diskutující před vchodem. Klubovna je určená i pro kojící matky a rodiče s dětmi, které si mohou na baru koupit lízátko.
Se soumrakem se zvyšuje tep klubového života, jehož centrem je vedlejší Herna Bar. Místní jí přezdívají U Citróna. Exkluzivitu podniku dodávají bílý barmanky, písničky v jukeboxu jsou pojmenovaný tak, aby cikánský vyskočily jako první a nic nezdržovalo non-stop dýzu.
Sex tu voní jako nikde v okolí. Milostnou aférku na záchodě si můžete dopřát za cédéčko na Playstation. Ostřejší holky vás železným stiskem chytnou za koule už ve dveřích a vám nezbude než je následovat nebo se vyplatit třema cigárama.
Kromě cikánské dýzy tu zní Dalibor Janda. Pokérovanej stavební dělník ze Slovenska zvaný Jano si alespoň čtyřikrát za večer pustí song Kde jsi a pokaždé odejde. Alespoň hlas z jukeboxu se po něm ještě shání…
A na co čekáte vy? Pokud nemáte problémy s cizineckou policií (šťára ve všech třech podnicích se koná jednou za dva týdny), pak nasměrujte své kroky na Vranovskou. Není lepší místo v Brně, kde strávit poslední měsíce před rokem 2012.
Celá romantika nádražních hospod je spojena s fenoménem čekání. Na rozdíl od klasických zařízení tu však lidé popíjející pivo čekají na něco konkrétního. Čas zde nikdy neplyne jen tak, je podřízen nádražnímu tempu. Najdeme tu také jeden z největších hospodských paradoxů: přespolní štamgasty.
Na českým webu se tématu nádražek dlouho a dobře věnuje Vágus. Pokryl i brněnskej Hlavák (zde), takže se mu na Priglu už nebudeme věnovat a vydáme se do okolí menších brněnských nádraží. V těchto místech se – jako na každém nádraží – setkává svět dálek se světem místním, v případě menších brněnských nádraží se často míchá i svět města se světem vesnice.
V Brně – Modřicích plní funkci nádražky pět minut vzdálený Sokec. Na povahu čekárny odkazuje automat na kafe umístěný v chodbě. Na to že se „Sokecem“ vážně míní bývalá Sokolovna zase odkazuje početná parta důchodců hrajících nohejbal.
Sokec má v Modřicích vedle sportovní a nádražní role i roli kulturní a každý pátek je zde možné zdarma (!) vidět za klávesami paní Lenku. Paní Lenka je dle vyjádření místních „na scéně už patnáct let“ a „hrávala na svatbách až v Žabčicích“. Během pátečních vystoupení paní Lenky je k disposici gril a vedle klasického menu je možnost vybrat si ze dvou druhů klobás.
Svoji šou rozjela Imagine od Lennona, pak se již držela klidnějších českých vod. Přestože se jednalo o pravděpodobně jediné živé večerní vystoupení v Modřicích, posluchači o betonový parket neprojevili žádný zájem. Každý set, sestávající zhruba ze šesti písniček, zakončuje Lenka krátkým „po kalíšku, po kalíšku“ a pak se jde sama napít. Nevím, co by na to řekl klasik scény Jirka Ryšánek, ale něco mi říká, že kvalita klávesových umělců šla od osmdesátých let dolů.
foto: Vendys
Naivní mladí Brňáci svý doby říkali o trojici hospod Maxim, Čáp a Hobit, že je to Bermudský trojúhelník,ve kterým se ztrácí géniové. Neměli ani tušení o opravdovým Trojúhelníku na tržnici Malá Amerika. Kazety Orlíku už tady sice od Vietnamců nekoupíte ale bezútěšnej genius loci přetrvává v trojici hospod U bernardýna, Chicago Bar a Luna.
Těžištěm trojúhelníku dvou barů a non-stopu je autobusová zastávka – možnost úniku, která zůstává štamgasty nevyužitá. Kdysi odsud vedla přímá linka na záchytku do Černovic, takže pokud benga nechtěly riskovat zablitej služebák, mohly vás hodit do autobusu a vyzvednout až na místě. Dneska se odtud dostanete hned dvěma linkami na Kliniku čelistní a obličejové chirurgie nebo rovnou patologie v Bohunicích. Doba přitvrzuje. Více
„Nonstop, Občerstvení, Bistro, Restaurant, Klub.“ Všechny podniky, který se neobtěžovaly s tím, aby si vymyslely jméno v sobě skrývají kus věčný pravdy, slibují vždy nevšední zážitky. V Clubu „H“ na Metodějové se setkávají uklízečky, vysloužilý trafikantky a několik submisivních alkoholiků. Konverzace je obvykle natolik abstraktní a zahrnuje tolik témat, že pro outsidera není možný se v ní zorientovat.
„Třeba si tam najdeš holku, jo, na té škole, i když seš trochu starší, třeba tě aj bude milovat a možná tu školu aj doděláš, jo. Pak se třeba vezmete, najdeš si práci a budete mít aj děti, jo. Ale pak je stejně všechno v prdeli.“ Takto se školí v Clubu. Tentokrát to schytal student VUT s drobným knírkem a vizáží katolickýho fanatika.
Do Clubu je těžký se dostat. Zvenku to vypadá, že zkrachoval už před deseti lety a otvírací dobu zná jen několik vyvolených. Obsluha ani hosti o další společnost nestojí a prakticky nikdy to nevypadá (venku ani vevnitř), že by bylo otevřeno.
Na kompletně zkérovanejch záchodech je možný se dočíst, že „Naše duše jsou sirotci jejichž matky zemřely při porodu“ i že „Chcaní bez prdu/je jak/láska bez mrdu.“ Strop hajzlíků je pak prostorem pro fixou napsaný reklamy na místní živnostníky.
„Hovno, pičo“ není jediný, co můžete zaslechnout. Protivná servírka z protější hospody (kde prodávají cigarety), neochotná slevit pár chybějících korun je „taková fena, že to svatej nežral.“ Takto nějak měl původně vypadat článek o Clubu. Jenže při naší poslední návštěvě bavil společnost francouzsky hovořící Švýcar.
Nikdo mu nerozuměl, ale hlad po zkušenostech z cizozemska tu byl. Ujali jsme se s fotografem role překladatelů, dostali pozvání do francouzského kantonu na letní chatu s bazénem o rozměrech 6×15 metrů a možnost přivydělat si v září na brigádě při sběru vína. Dcera vrchní mi navíc nabídla půlúvazek v Motorole za 110 korun na hodinu. Švýcar se neváhal rozdělit o historky z Brna, kde mu ukradli peněženku a BMW, a moje gymnaziální francouzština byla po letech na světě. Práci jsem nevzal.
Nevím jak vy, ale já vyrůstal v Židenicích první půle devadesátejch let. Byla to doba, kdy se člověk táhl z Táborské až za kasárna do prvního supermarketu jenom proto, že tam pořídil sodovku, která na sobě měla čárkovej kód. V Bobycentru si ještě nedávali dostaveníčko milovníci fofrpísku, za to tam uklízečky čas od času na schodech našly kulku. Jeho boss navíc vydával časopis s prozaickým názvem Boby, kterej ležel za sklem každýho stánku s novinama, a jasně tak mladejm ukazoval, kam až to jde v tomhle městě dotáhnout. Načerno jezdilo půl Brna.
Pokud se za těmahle rokama dnes zkusíme ohlédnout, s největší pravděpodobností brzy zjistíme, že přiblížit jejich odér přátelům pocházejícím odjinud není úplně snadné. Po dobových reáliích se totiž doslova slehla zem. I když kdesi ted’ psali, že Hošna kroutí osm roků v Bratislavě.
Proto jsme se v redakci rozhodli splnit nesnadný úkol: najít a zpřístupnit autentický materiál, s jehož pomocí by bylo možné přímo nasát atmosféru porevolučního Brna bez příkras a zbytečné sentimentality. Padala různá jména. Rozhovor s Evou Brettschneiderovou o užití metody sněhové koule, porady měly proběhnout u zasloužilých šatnářek nebo člověka, kterej leta provozuje parkoviště na výstavišti.
Nakonec jsme si však uvědomili, že musíme sáhnout ještě trochu jinam. Právě Brno je totiž skutečným svorníkem jednotlivých epizod legendárního béčkového akčního seriálu Detektiv Martin Tomsa. Seriálu, který naděje i první přehmaty vlastní raným devadesátým létům zobrazil snad nejplastičtěji. Za to samozřejmě vděčíme především Marku Vašutovi v jeho životní úloze.
V Mlýnský a na Rumišti sice už Lady nekličkují mezi popelnicemi, zato pětková báwa tu potkáme běžně:
Deset tisíc měsíčně plus prémie a jídlo za třetinu ceny – argumenty, které přesvědčily Tomsu k přijetí nabídky práce, by stačily i dnes. Zpráva o velikosti Brna („Blízko je Výstaviště, Přehrada a do města je to jen pár set metrů) není úplně přesná:
Vymyslet drsnej rozhovor hned pro tři grázly natěsnané v malém hotelovém pokoji, to je oříšek hodnej Tarantina. Zvlášť když pracujete s tradičním slovníkem České televize:
Ti progresivnější z nás si v roce 1996 nechávali k vínu servírovat Peppies…
Závěrečná přestřelka odhalí, proč celý film podbarvovalo cosi jako soudtrack V pravé poledne remixovanej Olympicem. Pobíhání komparzu a epická smrt starce, které nezabrání ani Vašutova výpravácká gestikulace:
Recenzování hospod je prastarej a posvátnej žánr. Již naši předkové před jeskyní si nedovolili ani hlasitěji vydechnout, když šaman hodnotil kuchyni, atmosféru a podávané nápoje u ohně sousedního kmene. V recenzích priglu se hodláme pohybovat v první hospodské linii a přinášet informace a doporučení z městské periferie, kde budem navštěvovat ty nejvyhlášenější a nejzakouřenější špeluňky, putyky a knajpy.
Výpadovka na Svitavy odstřihla spolu s královopolskou strojírnou i malej kousek obytné části. V tomto shluku domů z jedné strany blokovaným zmíněnou fabrikou a z dalších několika systémem silnic a křižovatkou se nachází hospoda U šílenců. Pro první recenzi hospody na prigl jsme nemohli jít jinam.
Hospoda s dvacetiletou historii má za sebou několik období, kdy se v ní prostřídali dělníci, plešky i trampové. Trampové až z Rosic se sem jezdívali ožrat. Po kalbě zalehli na zem a ráno pokračovali v pití. To se v hospodě ještě vařilo a experimentovalo s názvem U Schillerů, spolu s kuchyní pak skončil i měšťanský název a přešlo se na názornější U šílenců.
„Seš z Brna? Proč se teda chováš jako vůl?”
Solidní pivo, jukebox a levný panáky jsou hlavní devízou šílenců. Místní profesor Bednář toho ví hodně o Karlu Čapkovi a ze začátku naší konverzace mě chválil, že vím, kdo byli pátečníci. Pak se zeptal, jestli sem z Brna a když sem odpověděl že jo, nechápavě kroutil hlavou a podivoval se „Proč se teda chováš jako vůl?“ Jeho přednáška o Peroutkovi i o Frantovi Kocourkovi zůstala nedořečená.
Co U šílenců zaujme je mezigenerační pospolitost, třicátníci si solidně dávají pětky s chlapama dvakrát staršíma. O kulturu se stará (dle názoru místních) částečně šílená malířka, která portrétuje štamgasty a její díla zdobí celou stěnu hned vedle dveří. Obsluhuje paní z Ukrajiny a ukrajinští facheři sem taky chodí na večerní pivo. Obraz multikulturalismu sice není tak vymazlenej jak v předvolebních materiálech strany zelených, zato stojí na solidním základě.
Někdy mi připadá, že v Brně chodí do vězení víc lidí než na průměrný fotbalový utkání. Tím nemyslím, že by byla bohunická věznice přeplněná. Každopádně to je svět sám pro sebe a novináři ho neprávem přehlížejí. A přitom samotný webový stránky vězení nabízejí neuvěřitelnej matroš. Tak třeba se dozvíte, že denní směna dozorců hraje futsal mnohem líp než ta noční, a že nejlepším brankářem vězeňské služby na Jižní Moravě je praporčík Michal Kovařík z eskortní směny. Dál bych předal slovo samotným pracovníkům věznice:
ZDRAVÍ A ŽIVOTNÍ STYL
V roce 2006 bylo v ústavní kuchyni Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno uvařeno celkem 195 937 porcí a 26 611 dietních porcí. Strava pro obviněné a odsouzené je zajišťována v požadovaném množství a kvalitě. Stížnosti na stravu byly jen ojedinělé a byly případně okamžitě řešeny.
(…) Veškeré činnosti v provozech referátu stravování a výživy VVaÚpVZD Brno jsou směřovány k tomu, aby byla naplněna ustanovení zákonných norem a předpisů zákona 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, vyhláška MZ 137/2004 Sb. o hygienických požadavcích na stravovací provoz a NGŘ 18/2003 o stravování ve vězeňské službě.
HOBBY A VOLNÝ ČAS
06.00 budíček, prověrka početního stavu, ranní požadavky obviněných (budíček, dlouhý tón klaksonu)
06.00 – 06.30 osobní hygiena, úklid
06.30 – 07.30 výdej snídaně, léků
07.45 – 16.00 vycházky obviněných
08.00 osobní volno (krátký tón klaksonu)
08.00 – 16.00 návštěvy lékaře
07.30 – 11.00 úklidy, osobní volno
11.00 – 12.00 výdej oběda (dlouhý tón klaksonu)
11.00 – 12.30 výdej léků
13.00 osobní volno (krátký tón klaksonu)
16.30 – 17.30 výdej léků
17.00 – 18.30 výdej večeře (dlouhý tón klaksonu)
18.30 – 19.00 osobní volno
19.00 – 19.15 prověrka početního stavu
19.00 – 21.00 večerní hygiena, příprava na večerku, večerní úklid (dlouhý tón klaksonu)
21.00 večerka (krátký tón klaksonu)
Poznámka: v době od 08.00 hod. do večerky může obviněný odpočívat na ustlaném lůžku, a to ve vlastním nebo vězeňském oděvu.
UMĚNÍ
Během podzimních měsíců proběhla výmalba vycházkových dvorů VVaÚpVZD Brno. Výmalbám předcházel výběr návrhů z řad výtvarně nadaných odsouzených a obviněných, které byly konzultovány s pracovníky věznice.
O vítězné návrhy s následnou realizací, tedy výmalbou dvorů, se postaral odsouzený muž. Všechny vycházkové dvory určené k estetizaci pečlivě proměřil, načrtl kompozici a pustil se do malby. Fasádní barvy k tomuto účelu určené obstaralo oddělení logistiky a práce mohla započít. Odsouzení a obvinění, kteří se v těchto dvorech ocitli, byli svědky postupné práce a živě diskutovali o dalších tématech, které se na zdech dvorů mohou objevit v následujících dnech. Na zdi se objevil indiánský totem – mořský orel, ze země vzlétl motýl, z modrého pozadí oblohy vystupovaly stylizované sluneční paprsky, jinde vznikal mořský svět…
Veškerou práci prováděl odsouzený muž především ve svém volném čase. S příchodem chladného počasí se práce na dvorech pozastavila, ale na jaře by se měly dvory domalovat. Těšíme se na další náměty z živočišné a rostlinné říše, ale i na případné překvapení nově objeveného umělce!
Speciální pedagog
Mgr. H. Coufal
SPORT
Brno 11. října (VS ČR) – Dne 2.října 2010 ve VVaÚpVZD Brno zaměstnanci výkonu trestu odnětí svobody uspořádali pro odsouzené zařazené v dozoru a v ostraze nohejbalový turnaj dvojic. Turnaje se zúčastnilo celkem 26 odsouzených.
Byly rozlosovány dvě skupiny po šesti dvojicích. Ve skupinách se hrálo systémem každý s každým a dvě nejlepší dvojice z každé skupiny se utkaly v semifinále, vítězové postoupili do finále. Dvojice se utkaly za chladného počasí. Zamračená obloha však naštěstí neposlala svoji vizitku v podobě dešťových kapek. Během jednotlivých utkání bylo slyšet vzájemné “hecování” a komentáře na méně vydařené míče, které létaly vzduchem.
Turnaj se blížil k finále a v tvářích favoritů na celkové vítězství se zračila soustředěnost a napětí. Nastalo finále a za neustálého povzbuzování obou stran se utkání blížilo ke konci. Po vítězném bodu doprovázeném pochvalnými hlasy, následovalo vyhodnocení s předáním medailí dvojicím na prvních třech místech. Dlužno říci, že všechny medaile byly vyrobeny samotnými odsouzenými v keramické dílně oddělení VTOS. Po vyhodnocení přišel závěr s příslibem možného opakování.
spec. pedagog Mgr.I. Drápal,
spec. pedagog Mgr.H. Coufal
Více informací na stránkách věznice
Pan Popelka, pětapadesátiletý pokračovatel rodinné tradice, je podle všeho ryzím řemeslníkem, za nějž hovoří především jeho kumšt. Nepotřebuje se v novinách ohánět velkými slovy, aby díky tomu opravil pár deštníků navíc: „Já už jsem to ale všechno řekl. Už tady jednou za mnou byli. Mám tady časopis, ten vám klidně dám, kde je to všechno napsaný.“
Svědčí o tom ostatně i ono dubnové odpoledne, kdy jsme se k jeho karavanu vypravili i my. Soustředěné klepání snad až meditativního rázu, které vycházelo z útrob zachovalého karavanu, bylo důstojnou kulisou nesmělému našlapování fotografa Priglu, jež jako obyvatel Žabovřesk samozřejmě celý plácek neviděl poprvé.
Zřejmě jen málokterý Brňan ví, že na chodníku v těsné blízkosti křižovatky ulic Kounicova a Šumavská můžeme na několika metrech čtverečních najít svět sám pro sebe. Ve stínu činžovního domu zde totiž stojí jedna z posledních živoucích připomínek pomalu mizejícího řemesla. Spoře zařízený karavan opraváře deštníků, jehož tchán byl před čtyřiceti lety tím, kdo tuto službu přinesl i do našeho města.
PRIGL: Máte tady pěknou dílničku.
PAN POPELKA: To je spíš takovej sklad.
Kolik tak opravíte deštníků denně?
O penězích se s váma bavit nebudu. Není to jako rohlíky, který potřebujete každej den. Když si deštník necháte spravit, tak čekáte, že vám nějakej čas vydrží, že jo.
Zkuste popsat úděl opraváře deštníků naší doby.
Prší je kšeft, neprší není kšeft. Pro tuhle dobu už to není, zdědil jsem to po tchánovi. Už jsem se na to chtěl mockrát vykašlat, ale pořád lepší než být na pracáku.
Jak vypadá váš typický zákazník?
Dneska si lidi kupujou deštníky u Vietnamců za čtyři pětky, který ani nejdou opravit. Proto ke mně chodí lidi s deštníkama za pět, šest stovek. Většinou spíš starší lidé.
Chodí lidi víc v létě nebo na podzim?
Jsem tady celý rok, v zimě si zatopím v kamínkách.
Máte v zimě hodně zákazníků?
Někdo chodí, ale před Vánocema mají lidi jiný starosti.
Prvotní obavy o to, zda jsme už letos nepřišli pozdě, rychle rozptýlil lehce distingovaný mladý muž, který se přišel zeptat, jak je na tom jeho deštník
Držadla, dráty a plátno. To jsou hlavní proměnné rovnice, jejímž řešením je opravený deštník
Jen pár desítek centimetrů dělí uspěchaný svět šestákových deštníků od míst, kde si řemeslník udělá čas na každý drát.
Následují fota bez komentáře:
Až se jednou všichni odstěhujeme do Prahy a do Adamova bude to v celým městě vypadat jako Za Lužánkami. Na slavném zbrojováckém stadionu teď vzniká první brněnský prales. Napřed vše začalo zarůstat trávou, později se objevily keře a stromy. V těch se objeví první zvířata. Více
