Jak se paří na Moravě: Prasečák aka Club 007 versus Two Faces

front

V tomto článku vás provedeme discosvětem jižní Moravy. Redakce Priglu sama na sobě poctivě vyzkoušela náročné přípravy i průběh typické páteční pařby pro široké masy. Někdo by mohl namítnout, proč jsme nešli rovnou do Two Faces, my říkáme, že je to jedno.

Na titulní fotografii: Pan diskžokej, tři místní děvčata a člen redakce Priglu pod plemenným kódem Radek.

Příprava

Nejmenovaný redaktor Priglu, který si pro tuto reportáž zvolil disco-jméno Radek, vzal zbytek redakce pod ochranné křídlo, aby nás díky svým nesčetným rurálně-šampónovým zkušenostem provedl přípravami na nefalšovanou venkovskou párty ve stylu Jamese Bonda.

Club 007 zbudovaný v bývalém prasečáku není žádnej přitroublej Chapeau Rouge, abychom museli na pořádnou pařbu čekat do jedný ráno. Na vesnici všechno startuje nejpozději v deset. Proto musí parta začít ladit vizáž hned po návratu z práce.

Pro redakci Priglu to byl nejnáročnější úkol. Šéfredaktorovi musel Radek dokonce přinést triko i kalhoty. Vydavatel nosí ve vlasech levný gel běžně a ve skříni našel upnuté triko s dlouhým rukávem, ne však tak dlouhým, aby zakryl masivní draze vypadající hodinky z tržnice.

Zato fotograf Miroslav Brno zažíval opravdová módní muka. Vzpomněl si na poslední chvíli, že trenky, které má právě na sobě, používá již od svých šestnácti let (za dva týdny Prigl slaví jeho třicátiny, poznámka redakce), což se na jejich stavu značně promítlo. Vyzbrojen větou „nikdy nevíš, kdy je odhalíš,“ se narychlo vrátil domů a zdržel náš odezd o půl hodiny.

Guru naší cesty pro svou vizáž nezaslouží výtek. Radek si oblékl skvostnou bílou bundičku Smog, triko s límečkem Lakoste a džíny z podzimní kolekce Hugo Boss. Jako jediný z redakce si může tento luxus dovolit díky práci obsluhy v herna baru Peklo. Tam si bohužel zapomněl nedělitelnou součást výbavy – voňavku Džordžio Armani – na což si v průběhu celého večera stěžoval.

Každá pořádná parta se před vstupem na diskotéku nají a uvede do nálady konzumací něčeho levnějšího než jsou předražené drinky na baru. Bohužel v bytě šéfredaktora, kde přípravy probíhaly, jsme našli pouze tofu, portské a bourbon z Kalifornie.

Příjezd

Sebelepší přípravy mohou přijít vniveč, pokud zmrvíte první dojem. Kvalitní automobil (BMW z roku 1998) a kvalitní muzika v přehrávači (DJ Orbith z roku 2001) nám dodaly pocit kosmopolitní nadřazenosti. Stejně tak Radkův loket vyložený s grácií discokrále z okénka spolujezdce.

Blížící se Hradčany u Tišnova a houstnoucí provoz stodvacítek a fechtlů nás přivádí k úvaze, jaké role na sebe tento večer vezmeme. „Po tobě budou chtít lidi určitě matro,“ upozorňuje Radek vyhublého šéfredaktora v běžecké bundě. „To po mě chcou všude,“ je slyšet odpověď ze zadního sedadla.

Plni očekávání vystupujeme před modravě nasvícenou budovou prasečáku. První věc, které si všimneme, je tuningová Felicie s dětskou sedačkou. A taky kvalitního odhlučnění klubu. Zvenku není nic slyšet…

…Nic není slyšet ani v meziprostoru u zavřené pokladny. To proto, že uvnitř klubu nikdo není – krom barmanky a jejích dvou kámošů po čtyřicítce (z jednoho z nich se později vyklube DJ). „Pátky bývají slabší,“ vysvětluje nám barmanka význam nápisu „Free Friday.“

Pařba

Když už se to rozhodujeme zabalit, přijíždí na parkoviště starej džíp a z něj vylézají tři místní disco princezny. „Kolik vás je kluci?“ vůbec se s tím nemažou. Taky nám vysvětlují zákonitosti místního zábavního průmyslu: „Všichni jsou v Čebíně na hodách, ale jak to skončí, tak přijdou sem.“

Je tedy jasný, co hraje na Moravě prim a co je jenom afterparty doplněk. Vlastně nás to docela těší. Ani dvacet let konzumní okupace nezměnilo víkendové chutě venkovské mládeže. Holky nám přináší štěstí, začínají se trousit další lidi. I redakci se po pár panácích začíná na parketu líbit.

Svou příležitost vycítil i DJ. „Hou, hou, to je šou,“ otřásá Prasečákem Rytmus a vzbuzuje v nás lehkou zádumčivost nad zplošťováním odkazu Michala Davida. Nicméně, když se k němu přidá Dara Rollins: „Já som sexy, ty si sexy,“ začne hulákat fotograf Míra: „To je naša hymna!“ a všechno se zdá být v pořádku.

S každým dalším panákem se zvyšuje šarm našeho průvodce Radka. Už podle oblečení je jasné, že přijel minimálně až z Kuřimi. Opatrně sledujeme, jakou odezvu jeho komunikace s dívkami vzbudí u místních mládenců. Naštěstí ti jsou příliš stydliví a už od začátku tancují jenom mezi sebou.

Na rozměrném LCD běží nahrávka točících se válců automatů. Pár z nás se jde vyvětrat na parkoviště, kde potkáváme lehce zdegenerovaného místňáka Tomáše. „Říkej mi Tommy, jseš tady autem?“ Po krátké debatě ho vezem do Tišnova k bankomatu vybrat poslední čtyři stovky z krediky. Miroslav se snaži nafotit jeho pin.

After party v Two Faces

Jakkoli jsme chtěli zachytit proces balení na venkovské diskotéce, guru Radek nás zklamal. Ani po třech hodinách nepřinesl podstatnější materiál a tak jsme se rozhodli zvednout kotvy. Neubránili jsme se dojetí z loučení, když nás až na parkoviště vyprovázela děvčata slovy: „Kdo teda ste?“ a „Ne že ty fotky někde uvidím, hele!“

Po cestě k domovu jsme se přeci jen rozhodli k rychlé návštěvě Two Faces, abychom mohli fundovaně srovnávat párty život na Brně-městě a Brně-venkově. Bohužel z ní nemáme žádnou dokumentaci, protože fotograf se vytratil se slovy: „Tak tohle teda ne.“

Překvapivě, na nové diskotéce jsme se cítili víc v prasečáku než v Prasečáku. Pohůnek u vchodu nás všechny označkoval a vehnal na parket. Stejně jako v Hradčanech u Tišnova visely u stropu balónky a krepové papírky dávající jasně znát společné kořeny všech moravských diskoték.

Asi jediný opravdový rozdíl mezi vesnickou a městskou diskotékou lze najít v tom, že chlapci se ve městě ke své škodě nestydí tančit a lépe vynikne jejich nemotornost. Zato grácie děvčat na trase Tišnov-Hradčany-Čebín-Brno nedoznala výrazné proměny.

Kolem třetí ráno část redakce vyvedla ochranka a část se pomalu odebírala domů sama. Všem se ale nakonec dostalo poučení našeho guru Radka: „Já jsem vám to říkal, základ je neodjíždět z Prasečáku!“